Nejzápadnější bod ČR
se nachází mezi historickými hraničními kameny datovanými rokem 1844 a leží na dně potoka v současném katastru obce Krásná (severozápadně od Aše) v okrese Cheb v Karlovarském kraji - poloha je: N 50°15'08.66200" a E 12°05'26.07181".
Není to až tak dávno, do kdy pro většinu z nás končil svět na západní hranici Československa. K západní hranici se pochopitelně nešlo ani přiblížit. Přísně střežená „terra prohibita“ začínala již několik set metrů /až kilometrů/ před ní, takže podívat se k tomu nejzápadnějšímu bodu republiky bylo dopřáno jen několika málo vyvoleným (zpravidla v uniformách).
V současnosti se tam může vydat každý. Ale pozor na omyl. Stále se ještě najde hodně lidí, kteří nejzápadnější bod ČR hledají na Trojmezí. Toto hojně navštěvované místo, kde se už staletí stýkají zemské hranice Bavorska, Saska a Čech, je zajímavé, ale tím nejzápadnějším bodem Čech není.
Ten musíme hledat o sedm kilometrů vzdušnou čarou směrem na jih a o pár setin zeměpisné délky směrem na západ. Nachází se na katastru zaniklé obce Újezd na soutoku Újezdského potoka, který tvoří státní hranici, a bezejmenného potůčku přitékajícího sem zprava. Toto místo bylo ještě asi deset let po pádu železné opony přístupné jen s obtížemi. Cesta sem žádná nevedla a dostat se na ten magický kousek země znamenalo zejména v létě, v době bujné vegetace, prodírat se podél Újezdského potoka křovím, kopřivami a mokřinami. Změnilo se to až koncem první dekády 21. století, kdy byl na staré cestě z Újezdu do bavorského Rehau na místě bývalého mlýna postavený na Újezdském potoce „Most Evropy“ a k nejzápadnějšímu bodu ČR se dalo dojít po bavorské straně hranice. Dnes se tam dá dojít i po české straně – byla tu vyznačena asi půlkilometrová suchou nohou schůdná pěšina.
Nejzápadnější bod ČR se nachází na dně potoka mezi dvěma historickými hraničními kameny datovanými rokem 1844, kdy se definitivně ustálila dodnes nezměněná hranice mezi Rakouským císařstvím a Bavorským královstvím. Na levém břehu je kámen s písmeny „DB“ jako Deutschland – Bayern, na pravém je na kameni české „C“.
Možná zajímavější než samotný nejzápadnější bod republiky je historie obce, na jejímž katastru se ves nacházela. Újezd, německy Mähring, nejzápadnější vesnice při česko-bavorské hranici, byla založena na počátku 14. století asi na půl cestě mezi městy Aš na české a Rehau na bavorské straně. První písemná zpráva o ní pochází z roku 1331, kdy je uváděná v majetku rodu Neubergů pod názvem Mering, který se v průběhu staletí změnil na Merring, Märring a konečně Mähring, pod kterým byla obec známá až do konce 2. světové války. Obyvatelstvo se tu věnovalo převážně zemědělství. To v nadmořské výšce okolo 600 metrů nad mořem znamenalo hlavně pěstování ovsa, žita, brambor a lnu, obživu poskytovala i práce při těžbě dřeva v okolních lesích. Obec se rozkládala v otevřeném odlesněném údolí na západních svazích Štítarského vrchu (716 m n. m.) a Smrkovce (682 m n. m.) na ploše více než 700 hektarů. Osídlení bylo pochopitelně velmi řídké. Nejvíce lidí v Újezdě žilo na sklonku 19. století, v roce 1890 zde žilo ve 46 domech 295 obyvatel, v roce 1939 už to bylo jen 175 obyvatel ve 40 domácnostech. Přesto tato hrstka lidí dokázala žít bohatým životem. Ve vsi působilo pět spolků, kromě nezbytných hasičů to byly Svazek zemědělců, Spolek německé zemské mládeže, Společenství myslivců a Pohřební spolek. Centrem společenského života a oblíbeným výletním místem turistů z obou stran hranic byl hostinec Gasthaus Ludwig s tanečním sálem, kde se každých čtrnáct dnů tančilo. Osud vsi se naplnil po druhé světové válce. Do léta 1946 byli všichni zdejší obyvatelé odsunuti, dosídlení nebylo kvůli blízkosti státní hranice možné a tak byla obec v roce 1948 oficiálně zrušena. Vydrancované a zpustošené domy tu stály až do roku 1953, kdy byly československými vojáky v rámci cvičení srovnány se zemí. Stát zůstal jen jeden, který pohraničníci využívali jako pozorovatelnu, ale i ten byl po roce 1989 zbořen. Zkáze neunikl ani hřbitov, který si v Újezdu místní založili až v roce 1865, aby se nemuseli se svými nebožtíky jezdit až do Aše. Poslední pohřeb se tu konal v lednu 1946, kdy sem k věčnému spánku uložili mlynáře Egona Korndörfera, který se kvůli odsunu raději utopil ve vlastním rybníce. Ještě v roce 1946 byl hřbitov zpustošen. K jeho revitalizaci došlo až po roce 2010, kdy byly na místě pietně poskládány zbylé poničené náhrobky a vztyčený vysoký dřevěný kříž. V centru zaniklé obce dnes stojí obnovený pomník padlým z 1. světové války. Jeho štěstím bylo, že byl vytesán z masivní žuly, takže bez větší úhony přežil i půl století, kdy ležel na místě rozvalený. V roce 1992 byl péčí pracovníků ašského muzea znovu postavený a po roce 2000 zrestaurovaný. Ke jménům 17 zdejších mužů, kteří padli či zmizeli během 1. světové války, byla připojena tabulka se jmény 13 obětí z války druhé.
Jediné, co dodnes připomíná, že tady kdysi žili lidé, jsou aleje krásných vzrostlých stromů, které se od pomníku rozbíhají na všechny světové strany rozlehlého svažitého prostranství podél dávno zaniklých cest k rovněž dávno zbořeným stavením.