Svalbard og Björnöya /Špicberky/
16. 5. 2018
Svalbardem je nazývána skupina ostrovů, které se nacházejí v Severním ledovém oceánu na sever od evropské pevniny v prostoru mezi 74.-81. stupněm severní šířky a 10.-34.stupněm východní délky. Norská pevnina je vzdálená 1 000 kilometrů směrem na jih, severní pól leží 1309 kilometrů na sever. Celková rozloha všech ostrovů je 62 050 km². Na Špicberkách žilo v roce 2017 2 070 stálých obyvatel. Z toho bylo 99 % Norů, zbývající byli Rusové a Tádžikové. Počet obyvatel je téměř shodný s počtem ledních medvědů. Díky klimatu tam nerostou žádné stromy.
Jméno Svalbard znamená v překladu "studené pobřeží". Jeho území je součástí schengenského prostoru (jako území Norska funguje bez hraničních kontrol).
Souostroví tvoří ostrovy: Spitsbergen (Západní Špicberky s plochou 37673 km²), Nordaustlandet (Severovýchodní země, 14443 km²), Edgeøya (5074 km²), Barentsøya (1288 km²), Kvitøya (682 km²), Prins Karls Forland (615 km²), Kongsøya (191 km²), Bjørnøya (178 km²), Svenskøya (137 km²), Wilhelmøya (120 km²) a Hopen (47 km2) a další drobné neobydlené ostrovy a útesy (málo přes 1500 km2).
„Zubaté vrcholky“ (tak souostroví říkali Nizozemci) jsou ze 60 % pokryté ledovci nebo sněžnými pláněmi. Místní arktické podnebí ovlivňuje Severní Atlantik. Ostrovy leží daleko za polárním kruhem, přesto zde okolní moře většinou nezamrzá. Golfský proud výrazně otepluje zejména západní pobřeží. V letních měsících bývá Grónské moře v okolí Špicberk zcela bez ledu. Průměrná teplota v červenci dosahuje 5 °C a v lednu –12 °C. Teplota klesá směrem na východ. Díky často vanoucím teplým föhnům může teplota stoupnout i na 15 °C. Roční úhrn srážek je 400-500 mm, ve vnitrozemí 200 mm. Srážky jsou většinou sněhové.
V Longyearbyenu jsou takzvané bílé noci od 20. dubna do 23. srpna, nepříjemná celodenní tma je tu od 26. října do 15. února. V hlavním městě nejsevernějšího evropského souostroví platí několik neobvyklých nařízení. Ten, kdo chce opustit město, je povinen vzít si s sebou pušku - kvůli ledním medvědům. Další zajímavostí je, že každý si zde promočí boty a je proto všude, mimo obchodů, povinen se vyzout - v hotelích, restauracích, muzeích, na úřadech i v kostele a chodit jen v suchých ponožkách.
V hlavním městě souostroví je zakázáno chovat kočky. Prý by mohly ohrozit populaci vzácných arktických ptáků. Lidé mají téměř zakázáno tu rodit či snad dokonce zemřít. Staří a nemocní jsou včas letecky dopravováni na tisíc kilometrů vzdálenou severoevropskou norskou pevninu. Pokud by zákon byl porušen - někdo by snad náhle zemřel, jeho ostatky by byly co nejdříve převezeny na norské území. Důvod je celkem jasný: kvůli permafrostu (trvale zmrzlé půdě) by se těla v hrobech nerozkládala a rakve by byly mrazem vytlačovány k povrchu a tak by hrozila rizika přenosu bakterií a virů z třeba i sto let starých ostatků a hrozily by tak nebezpečné epidemie. Zákaz platí již od roku 1950.
Také těhotné ženy jsou odsud odváženy na norskou pevninu zhruba tři týdny před porodem. Samozřejmě kvůli lepší péči, ale i proto, že ačkoliv jsou Špicberky pod správou Norska, dítě narozené na Svalbardu by nemělo automatické právo na norské občanství.
Podle mezinárodní úmluvy Svalbardtraktaten ze dne 9. února 1920 je souostroví pod přímou suverenitou Norska a podle zákona ze dne 17. června 1925 je také částí Norského království (Kongeriket Norge). Trvale obydlené jsou pouze tři ostrovy: Spitsbergen, Bjørnøya (Medvědí ostrov) a Hopen.
Předpokládá se, že Špicberky byly objeveny ve 12. století Rusy a Vikingy. Poprvé byl Svalbard zmíněn v islandských historických ságách v roce 1194. Souostroví je popsáno také v islandské zeměpisné encyklopedii Landnåmsboken z konce 12. století. V tradiční norštině se zdejší zemi říká Svalbarði – „chladný okraj“. Z dnešního pohledu se objevitelem souostroví stal až Nizozemec Willem Barents, který zde přistál v roce 1596. Mezi roky 1612-1720 se vody při západním pobřeží ostrovů staly důležitou velrybářskou oblastí. Lovili zde Norové, Dánové, Nizozemci, Angličané i Francouzi. Nizozemci lov řídili ze základny Smeerenburg, kterou založili a ta jim také sloužila jako základna pro arktické expedice. V průběhu roku 1671 provedl kompletní pozorování místní flory a fauny německý lékař Friedrich Martens. Ostrovy byly kompletně geologicky zmapovány až mezi roky 1940-1980 geology z univerzity z Cambridge a dalších univerzit vedených většinou Brianem Harlandem.
Jako výchozí bod si Špicberky vybralo i mnoho polárních expedicí. Nejznámější byly expedice Nora Roalda Amundsena a Itala Umberta Nobileho.
Po napadení Sovětského svazu Německem dne 22. června 1941 bylo veškeré civilní obyvatelstvo Špicberků evakuováno britskou válečnou lodí. Rusové se vrátili do SSSR a Norové odjeli do Spojeného království, protože pevninské Norsko bylo v té době již německým protektorátem podobně jako Čechy a Morava. Všechny strategické objekty byly pak zničeny (těžební zařízení na ropu a uhlí, elektrárna a radiostanice). Norská vojenská posádka ale zůstala v Longyearbyenu, Barentsburgu a Svea. Dne 8. září 1943 byly tyto jednotky napadeny útokem německých sil z křižníku Tirpitz. V boji zahynulo devět Norů, zbytek posádky byl zajat a odvezen do zajetí v Německu.
SSSR vznesl v roce 1944 požadavek, aby se souostroví Špicberky stalo společným norsko-sovětským kondominiem (felleseie) a Bjørnøya přímo součástí sovětského území. Později byl tento požadavek odvolán. Špicberská dohoda ze dne 9. února 1920 přiznává Norsku svrchovanost nad tímto územím, ale území musí zůstat demilitarizované. Norové převzali správu nad ostrovy v roce 1925. Podle této dohody mohou občané zemí, které se staly signatáři dohody (dohodu podepsalo i bývalé Československo) stejným právem využívat přírodní nerostná bohatství. Díky této dohodě zde mohla vzniknout osada Barentsburg, která má stálé (udržovací) ruské osídlení. Další ruská osada Pyramiden je od roku 2000 zcela bez stálého obyvatelstva. V některých letech druhé poloviny 20. století žilo na Svalbardu více Rusů a dalších národů tehdejšího SSSR než Norů! To již ve 21. století neplatí. Pro Rusy už není ani politicky, ani ekonomicky tato část severní Evropy tak přitažlivá jako v minulosti a tak odtud téměř všichni odešli zpět, hlavně do Ruska.
Jmenovaný guvernér sídlí v Longyearbyenu a je od roku 1995 správcem autonomního území Norska v Arktidě – Svalbard og Bjørnøya.
Špicberky jsou spojeny s pevninou do Harstadu přes Andøy obousměrnými optickými kabely, které jsou nutné pro komunikaci se stanicemi, které řídí některé družice nad polárními oblastmi. Norská státní uhelná společnost zde zaměstnává téměř 60 % norské populace žijící na ostrově a také zajišťuje potřebné služby a infrastrukturu.
Ekonomické aktivity se na souostroví zaměřují na těžbu uhlí a rybolov. V poslední dekádě 20. století se zde velmi rozšířil „turistický průmysl“ a také rozvoj nových technologií sem přinesl další pracovní příležitosti. Norsko si nárokuje výlučné právo na rybářskou oblast 200 námořních mil (370 kilometrů) od pobřeží. Rusko tyto norské nároky neuznává.
První moderní důl byl otevřen v roce 1906 společností Arctic Coal Company (ACC). Důl byl pojmenován po americkém vlastníkovi ACC John Munroe Longyearovi. V roce 1916 byl důl prodán norské společnosti Store Norske Spitsbergen Kull Company (SNSK). Tato společnost začala podnikat i na nejjižnějším ostrově Bjørnøya a společnost Kings Bay Kull Company zde otevřela důl Ny Ålesund. Tento důl byl uzavřen v roce1963 poté, když v roce 1962 při explozi v dole zahynulo 21 horníků. Od ukončení těžby je zde pouze přírodovědecká stanice.
Během 2. světové války byla těžba uhlí přerušena a ostrovy byly dne 3. září 1941 evakuovány. I přesto Němci bombardovali Longyearbyern a Barentsburg v září 1943 a Sveagruvu o rok později.
Dne 1. června 1973 rozhodla norská vláda o vytvoření tří národních parků, dvou velkých přírodních rezervací a patnácti ptačích chráněných rezervací. Doslova perlou je, že v Longyearbyenu se nachází světová banka semen. V ledových halách je v černých krabicích uloženo přes milion semen z celé planety. Všechna jsou zmražena mezi -10 až -20 stupni Celsia. To by mělo zajistit jejich perfektní stav po dobu nejméně sta let.
Mimo světové banky semen je ve městě i nejsevernější světová banka, nemocnice, mateřská školka, základní škola, knihovna, hospoda, supermarket, ba i cestovní kancelář.
V roce 1973 začala stavba zpevněné přistávací dráhy na letišti Svalbard Lufthavn v Longyearbyenu. První letadlo zde přistálo dne 14. září 1974. Letiště pak bylo oficiálně otevřeno dne 2. září 1975.
V současnosti není problémem ani pro občany ČR toto kouzelné souostroví na samém severu Evropy navštívit. Možná jediným problémem je poměrně hluboké sáhnutí do peněženky (Norsko je pro příchozí dost drahá destinace, stejně jako např. Island).
