Paříž
Paříž (Paris) je hlavním městem Francie, je centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, a současně sama tvoří jeden z francouzských departementů (département de Paris).
Původní latinské jméno města bylo Lutetia [lutecia] nebo Lutetia Parisiorum. Současný název je možná odvozen od galského kmene Parisiů, jehož jméno může pocházet z keltsko-galského slova parios, znamenajícího „kotel“. Jiní autoři se domnívají, že označení kmene Parisiů pochází z keltsko-galského slova parisio, znamenajícího „pracující muži“ nebo „řemeslníci“. Od počátku 20. století je Paříž známá i pod slangovým jménem Paname [panam] (Moi j'suis d'Paname - tj. jsem z Paříže). Toto slangové slovo získává na počátku 21. století opět na přízni u mládeže. Další autoři, obvykle Peršané, se domnívají, že jméno Paříž je odvozeno od slova Pars. Paříž byla osídlena kmenem Parsi z kraje Pars, která je dnes uváděna jako oblast v Íránu. No ať už název pochází od jakéhokoliv slova, kde je Paříž ví snad každý.
Polsko-francouzský skladatel vážné hudby a klavírní virtuos období romantismu – Frédéric François Chopin (rodným jménem Frederyk Franciszek Chopin) před více než 150 lety řekl: „Paříž je všechno, co chceš!“. A měl pravdu. Klikaté uličky a velkolepé bulváry, proslulé monumentální stavby a zanedbané zadní trakty, mondénní obchody a prvotřídní restaurace, malá bistra a ošuntělé hospody, moderně zrenovované čtvrti i umouněná předměstí, honosné operní scény a zakouřené sklepní jazzové kluby, sebevědomí občané, zdrogovaní umělci a bezdomovci, lesk a bída metropole v nesčetných stupních a odstínech – to všechno je v Paříži.
Na výstavbě Paříže podílela po staletí celá Francie. Kromě obyvatel ze všech francouzských provincií přijala metropole za své také mnoho přistěhovalců. Umělci z celého světa tu pociťovali víc než kdekoliv jinde blízkost svých stoupenců. Dnešním dokladem trvalé přitažlivosti Paříže jsou asi dva miliony přijíždějících turistů ročně. Bez ohledu na to, jakou Paříž návštěvník hledá, může k jejímu osobitému kouzlu proniknout jen tehdy, když se nechá doslova „volně unášet“ a dopřeje si dostatek času k pozorování života lidí na ulicích a náměstích, v kavárnách a na tržnicích.
Vlastní Paříž se nachází v pánvi ohraničené Montmartre, Belleville, Chaillot a Montparnasse, které dnes patří zcela organicky k městu. Historické centrum města tvoří ostrovy Île de la Cité a Île St.-Louis. Na jižním levém břehu Seiny terén stoupá, zatímco severní břeh pokrývá několik kilometrů široká, kdysi bažinatá rovina. Nejvyšším bodem města je pahorek Montmartre, který svými 129 metry nadmořské výšky přečnívá Paříž o sto metrů. Kolem města jako centra oblasti Île de-Francé se rozprostírá sedm krajů, zvaných département. S Paříží bezprostředně hraničí ty z nich, které tvoří „Malou korunu“ – Yvelines, Essonne, Val-d’Oise a Seine-et-Marne.
Paříž je typickým městem služeb. Již delší dobu tu nejsou žádné velké průmyslové podniky. Na největší areály nebylo dostatek místa, a kromě toho byly odjakživa vysoké. Zato se v Paříži nacházejí sídla mnoha firem. K tomu přistupují ještě banky, pojišťovny, státní a obecní úřady. Pro celou oblast je proto typická relativně nízká nezaměstnanost obyvatelstva. Důležitým zdrojem příjmů jsou pro Paříž přijíždějící turisté. A protože mezi ně jistě budete patřit někdy i Vy (možná poprvé, možná již po několikáté), dovolím si nyní vybrat a charakterizovat nejzajímavější místa Paříže, které byste neměli při své návštěvě opomenout navštívit.
Eiffelova věž (La Tour Eiffel) je nejznámějším monumentem Paříže. Její "nohy" se nacházejí v nadmořské výšce 33,5 metru. Vysoká je 324 metrů včetně antény (původně 300,65 metrů bez antény). Přezdívá se jí "Železná dáma" (La Dame de Fer). Nachází se na Champ de Mars na levém břehu řeky Seiny. Věž je třípatrová. Nahoru se dá dostat pěšky po schodech i výtahem. Schody vedou jen do druhého patra, výtahy z přízemí jezdí do prvního a druhého patra, do třetího patra jede jiný výtah. Výtahy jsou celkem tři – ve východním, severním a západním pilíři. První plošina je v 57,6 metrech, vede na ní 360 schodů a nabízí audiovizuální muzeum, kino, ukazující stavbu a panoramatický výhled na Paříž. Na patře jsou také restaurace 58 Tour Eiffel, kavárna, směnárna, pošta aj. Druhá plošina je ve 115,7 metrech nad zemí. I zde je restaurace - Le Jules Verne. Od zdola se sem můžete dostat "po svých", ale budete muset vyšlápnout 719 schodů. Často je odtud lepší výhled na město než z vrcholu věže. Za vstup pěšky do 1. a 2. patra zaplatíte 3,80 €, za výtah do 1. patra 4,20 €, do 2. patra 7,70 €. Třetí plošina je ve 276,1 metrech. Jak jsem již uvedl, je dostupná pouze výtahem. V roce 2010 se za výjezd sem platilo 11,00 €. Z této třetí plošiny je při dobré viditelnosti možno vidět i katedrála v Chartres, která je vzdálená 65 kilometrů. I na 3. plošině se můžete posílit v baru. Pozor, pijeme proto, abychom se povznesli, nikoliv abychom upadli. Věřím, že cena nápojů zde poskytovaných Vás udrží pevně na vlastních nohou. No a když jste si Eiffelovu věž tak užili, přidám k ní ještě několik snad zajímavých čísel. Hmotnost věže je 7000 tun, základna má vnější rozměry 125 x 125 metrů, vnitřní 74,25 x 74,25 metrů, celkový počet schodů je 1652 a vrchol se může vychylovat (oscilovat) až o 12 centimetrů. Eiffelova věž byla navržena architektem Gustavem Eiffelem (je mimo jiné také autorem Sochy svobody dnes stojící v New Yorku na Liberty Islandu – byla darem Francie USA). 
„Eifelka“ byla postavena na počest 100. výročí Velké francouzské revoluce a při příležitosti otevření Světové výstavy v roce 1889. Stavěla se v letech 1887-89. Tehdy byla nejvyšší stavbou na světě. Původně byla vyprojektována na "životnost" 20 let. Mezitím získala ale svůj význam jako meteorologická stanice, a i proto zůstala zachována. Později se stala také významným centrem letového provozu, rozhlasového a televizního vysílání. Jak známo, původně se Pařížanům moc nelíbila. Byla považována za ošklivé monstrum. Architekti, spisovatelé a další umělci (Guy de Maupassant, Alexander Dumas ml., Gounod aj.) se spojili v akci „300″ za její odstranění. Roku 1909 měla být věž zbourána také z důvodu prošlé koncese. Počátkem 20. století se ale začala objevovat na obrazech (Pissaro, Utrillo, Seurat, Delaunay) a začali ji oslavovat také básníci (např. Cocteau, Apollinaire). A tak byla zrestaurována a sloužila dál. V roce 1923 byla Antoinem Bourdellem pod věž umístěna busta Gustava Eiffela jako ocenění za jeho skvělé dílo. A jak vidno, stojí dodnes (občas jí trochu opraví, nabarví), bude stát dál a jistě nás přežije. 
Asi nejhezčí pohled na věž je z Trocadéra, náměstí, které nese své jméno podle bitvy u Trocadéra, španělské pevnosti u Cadízu, kterou dobyli francouzští vojáci dne 31. srpna 1823.
Sacré-Coeur
Třpytivá mozaika Krista v byzantském stylu pochází z let 1912–22. Vytvořil jí Olivier Merson. Vyjadřuje oddanost Francie Kristovu srdci. Nejpoutavějším prvkem interiéru je asi klenutá krypta. V jedné z kaplí je uloženo srdce Alexandra Legentila, jednoho z mecenášů Sacré-Coeur. Dveře vstupního portika dekorují nádherné bronzové reliéfy s výjevy z poslední večeře a s dalšími scénami ze života Krista. Typicky vejčitá kopule baziliky je po Eiffelově věži druhou nejvyšší vyhlídkou v Paříži. Na vrchol vede točité schodiště a za jasného dne odtud můžete dohlédnout do vzdálenosti přes 45 kilometrů. Nejvýznamnější socha v bazilice znázorňuje žehnajícího Krista. Je umístěna symbolicky v nice nad hlavním vchodem nade dvěma jezdeckými sochami. Zvonice, kterou navrhl Lucien Magne, byla vztyčena v roce 1904 a má 80 metrů. Uvnitř je zavěšen jeden z nejtěžších zvonů na světě, devatenáctitunový La Savoyarde. Byl odlit v roce 1895 v Annecy a Paříži jej věnovala savojská diecéze. Na portiku nad hlavním vchodem se vyjímají působivé bronzové sochy francouzských světců. Jedna představuje Johanku z Arku (svatou Pannu Orleánskou) a druhá svatého Ludvíka. Jedno z podlaží tamburu je obehnáno vitrážemi a nabízí úchvatný pohled na celý interiér. Architekt Paul Abadie (1875–1912) zakomponoval do návrhu směsici kopulí, věžiček a klasicistních prvků.
Katedrála Notre-Dame
Do katedrály lze vstoupit třemi portály se skvostnou reliéfní výzdobou. Středověké biblické výjevy líčí život Panny Marie, poslední soud a život svaté Anny. Nad nimi můžete vidět galerii judských a izraelských králů. Nádherný tympanon byl ztvárněn ve 13. století a zachycuje smrt Panny Marie a její slavností korunovaci v nebi. Sousoší Panny Marie s dítětem na dveřními pilíři je však moderní. Slavná je dokonalá gotická fasáda se třemi portály a s královskou galerií. Umělecky zpracovaná růžice pod arkádami Velké galerie měří v průměru deset metrů.
Vítězný oblouk je 50 metrů vysoký a celé jeho jméno je Arc de Triomphe de l’Étoile. Dal ho postavit Napoleon Bonaparte jako znamení své moci a vítězství v bitvách. Oblouk byl vybudován v letech 1806-1836 a stojí uprostřed náměstí Charles de Gaulle na západním konci slavného pařížského bulváru Avenue des Champs-Elysées. Odsud se paprskovitě rozbíhá do všech směrů dvanáct širokých tříd. Gigantický oblouk je po stranách ozdoben dvoumetrovými sochami na památku Velké armády. Při pohledu na oblouk ze Champs-Elysées spatříte v levé spodní části reliéf zvaný Napoleonův triumf. Oslavuje vídeňskou smlouvu podepsanou v roce 1810, kdy Napoleonova říše prožívala vrcholný rozkvět. Nad Napoleonovým triumfem je umístěn reliéf líčící vítězství Napoleona nad Turky v roce 1799. Stejnou událost připomíná plátno francouzského malíře Antoina Grosa, vystavené v paláci ve Versailles. Další vítězství v bitvě je vyobrazeno na vlysu na severní straně oblouku. Přibližuje početně slabé Napoleonovo vojsko rozbíjející led na moravském rybníku. Díky tomuto činu pak utonuly mnozí nepřátelští vojáci a Francouzi slavně zvítězili. Jeden z nejpůsobivějších reliéfů spatříte na přední části oblouku vpravo dole. Zachycuje francouzské občany odcházející bránit svůj národ před Rakušany a Prusy. Pohřeb generála Marceaua, který padl v bitvě proti rakouské armádě v roce 1796, kterou porazil pouhý rok předtím, je zvěčněn na vlysu nad reliéfem Odchodu dobrovolníků. Východní strana vlysu znázorňuje odchod francouzských vojsk do bitvy a západní jejich vítězný návrat.
Musée du Louvre
Lucemburská zahrada
Moulin Rouge
Mimo Paříž, jen dvacet kilometrů západně od ní, se nachází symbol velikosti krále a vlasti a vzor pro každého „zámeckého architekta“ Evropy – Versailles. Když se Ludvík XIV. (1638-1715) rozhodl, že přestaví malý lovecký zámeček svého otce ve Versailles na nádherný palác, bylo králi Slunce právě 23 let. Francouzští panovníci sídlili v Louvru od 13. století. Od roku 1661 se Versailles staly rezidencí a sídlem vlády a absolutním mocenským centrem Francie. Tehdy vše, co mohl francouzský národ nabídnout jako umělce a umělecké řemeslníky, asi 30 000 lidí, to bylo posláno do Versailles, aby se podílelo na přestavbě feudálního zámku. Realizací celého díla pověřil král architekty La Vaua a Mansarta, interiérového architekta Le Bruna a zahradního architekta Le Notra. Trvalo celkem padesát let, než byl skvostný zámek dokončen tak, aby uspokojil ctižádostivost a vůli krále Slunce. 
Informací již máte snad dostatek, tak nezbývá než se vydat na cestu. Ať se Vám v Paříži líbí a ať si z ní přivezete nezapomenutelné zážitky.
