1431 - Jak to bylo u Domažlic?
V srpnu 1431 se k Domažlicím přiblížila armáda, která měla jednou provždy zlomit odpor husitů. Místo bitvy ale přišel úprk. Křižáci v čele s kardinálem utekli bez boje a Čechy slavily vítězství, které na čas změnilo směr dalších vyjednávání s církví.
Po letech neúspěšných výprav chtěla církev konečně získat kontrolu nad husitskými Čechami. Čtvrtá křížová výprava se začala formovat v létě 1431. Do čela se postavil braniborský markrabě a také papežský legát Giuliano Cesarini. Ten měl hrát klíčovou roli při chystaném koncilu v Basileji.
Armáda, která čítala až na 100 000 mužů, se dala do pohybu z bavorské strany. Vojáci dorazili dne 1. srpna 1431 k Tachovu a začali plenit okolní vesnice. Mířili původně směrem na Plzeň, ale nakonec změnili směr výpadu a vydali se k Domažlicím. Před nimi bylo kopcovité území s několika průsmyky. To považovali za dobré místo, odkud by se dalo v případě potřeby rychle stáhnout zpět do Bavorska.
Husité vedení Prokopem Holým se shromažďovali v okolí Berouna. Bylo jich méně, ale byli zvyklí na rychlé přesuny a společný postup. Za dva dny zvládli urazit 75 kilometrů a 14. srpna 1431 brzy ráno už byli u Domažlic.
Křižácká armáda nestihla za tu dobu zaujmout nějaké vhodné bojové postavení! Část vojska se teprve přesouvala neochotně „do pozic“. Když se krajem začal šířit zvuk bubnů a známý husitský chorál „Ktož sú boží bojovníci“, vojáci znejistěli. Objevily se zprávy o blížících se Češích a v táboře vypukl zmatek. Velitelé se pokusili přesunout část armády směrem ke Kdyni, aby si připravili únikovou cestu. Jenže místo klidného ústupu nastala panika. Jednotlivé oddíly se rozutekly a předsunutá pěchota zůstala zcela bez podpory. I kardinál Cesarini prchl převlečený za obyčejného vojáka, bez klobouku, šperků i církevních listin. Z bojiště tak nakonec zmizel nejen hlavní velitel, ale i většina armády.
Husité se sice střetli s několika malými oddíly pěchoty, ale hlavní vítězství přišlo dříve, než vůbec došlo k nějaké očekávané bitvě. Do rukou Čechů padla vojenská výbava, zásoby i stovky vozů.
Vítězství u Domažlic změnilo dosavadní postoj církve. Místo dalších výprav přišla nabídka k jednání. Kardinál Cesarini uznal, že vojenská cesta nikam nevede a otevřel husitům dveře na koncil v Basileji. Tam poprvé zazněly jejich požadavky – svoboda kázání, přijímání pod obojí, omezení majetku církve a rovné tresty pro každého, bez ohledu na postavení.
A klobouk, který Cesarini ztratil při útěku, se stal symbolem porážky. Dlouho pak byl vystaven v Praze před Týnským chrámem jako připomínka dne, kdy církevní vojsko uteklo dříve, než se objevilo vojsko české v plné síle.
