Pamukkale a Hierapolis v turecké Anatolii
2. 10. 2010
Pamuk znamená v turečtině vata nebo bavlna, kale je hrad. Pamukkale tedy je doslova bavlněný hrad. Název je odpovídající realitě, protože když se k tomuto místu přibližujete z dálky od města Denizli, vnímáte nejprve oslnivě bílé místo v krajině. Čím víc se ale blížíte, rozeznáváte detaily bělostných travertinových útvarů. Z bezprostřední blízkosti pak vidíte velké, jakoby z porcelánu vyrobené a uměle rozmístěné široké mísy, do nichž neustále přitéká a na okrajích odtéká čiročirá voda, vytvářející bohaté bělostné drapérie. Celou tuto nezapomenutelnou nádheru vytvořila sama příroda. Vznik tomuto zcela mimořádnému přírodnímu jevu s termálními prameny a vodopády dal usazující se nasycený oxid uhličitý vyvěrající z úpatí hory Çal Daği tyčící se v pozadí. Ze země vyvěrá horká voda (45 stupňů C), obsahující oxid uhlíku a rozpuštěný vápenec. Oxid uhlíku na zemském povrchu z vody vytéká, voda se ochlazuje a rozpuštěný vápenec sedimentuje ve tvaru nádherných formací, které pak uchvacují tisíce návštěvníků tohoto úžasného místa. Tak vznikaly v průběhu více než 14 miliónů let působivé terasy, kaskády a jezírka. A nepřestaly vznikat doposud, pramen je stále aktivní. Plošina leží ve výšce více než 100 metrů nad údolím řeky Bϋyϋk Menderes. Plošina je zcela pokrytá travertinovými terasami. Některé mají tvar leknínů, jiné lastur se stalaktitovou spodní částí. Je těžké toto místo vystihnout slovy. Turista si tak jede mezi kopci a najednou se mu naskytne pohled na zářivě bílý skalní útvar, od něhož se ostře odráží slunce. Rozloha bílého „bavlněného hradu“ je 2 700 metrů na délku, 600 metrů na šířku a 160 metrů na výšku.
Ještě nedávno byly travertinové terasy rozesety po celém skalním útvaru. Bohužel přišli hoteliéři, kteří postavili mohutné hotelové komplexy, které odčerpaly téměř všechnu vodu do svých lázní. Bělostné terasy přišly o vodu a začaly šednout. Naštěstí si toho všimli ochránci přírody, komplexy byly zbourány a voda se regulovaně vrací na terasy. Ta tam je však koupání v jezírcích. K takovým radovánkám je přístupných dnes jen málo jezírek. Přístup k terasám je možný i ze spodního vchodu, z malého městečka, nebo od vchodu vrchního. Každý si musí před vstupem k jezírkům a na travertinové terasy zout boty a pokračovat dále bos. Taková masáž nohou v minerální vodě, která se řine po skále rozhodně není nepříjemná. Máte-li při ruce plavky, můžete se přidat ke koupání v některém z umělých jezírek vytvořených pro tyto účely.
Mezi nezapomenutelné zážitky patří pozorování západu slunce nad terasami s vodou. Ty se nacházejí trochu mimo terasy, po kterých se můžete procházet. Zde již koupání není možné. Ochránci přírody se zde snaží o maximální zachování původního rázu krajiny a to je dobře. Pokud nemáte hluboko do kapsy, nenechte si ujít atrakci nacházející se nad travertinovým skaliskem. Jedná se o koupání mezi antickými sloupy. Samotné koupaliště se nachází v malém obchodním centru. Sloupy ve vodě pocházejí z přilehlé Hierapole, voda z Pamukkale. To je docela romantické koupání, samozřejmě že ne zrovna laciné. Horká podzemní voda vtéká v místních hotelích do bazénů a je možné se v nich koupat i v zimě. Koupele mají léčivé účinky při srdečních, očních a žaludečních chorobách, revmatizmu, kožních onemocněních, při poruchách krevního tlaku a nervových chorobách. Po koupelích se i lidé zdraví cítí zklidnění, radostně, mladě a plní energie. Doporučuji vyzkoušet na sobě.
Hierapolis
je antické město stejně jako Pamukkale. Asi 250 let před Kristem zde bylo postaveno lázeňské město. Dnes z něj pochopitelně zbyly jen ruiny, ale zajímavé. Nachází se zde krásné římské divadlo, fantasticky zachovalá dlážděná cesta, či impozantní Domitianova a Byzantská brána, Plutonium, Apollónův chrám, monumentální fontána, martyrion sv. Filipa, římské lázně. Bazén s mramorovými sloupy je dosud funkční. V těsné blízkosti města se nachází i obrovská nekropole s mnoha typy hrobů.
Teraupetické vlastnosti horkých pramenů i bizardní vzhled travertinových teras byly známy již před tisíci lety, tedy dlouho předtím, než zde pergamský král Eumen II. založil v průběhu 2. tisíciletí před naším letopočtem město. Po přičlenění Hierapolis k Římskému impériu v roce 129 před naším letopočtem vývoj města i nadále pokračoval, zejména za podpory výroby vlny a kovů a zejména pak díky termálním pramenům. Hierapolis (Svaté místo) se těšil zřejmě podpoře vladařů, kteří město znovu obnovili zejména po katastrofických zemětřeseních roku 17 a 60 našeho letopočtu. Město osobně navštívili nejméně tři římští císaři, kteří se těšili velké popularitě mezi místním obyvatelstvem.
Přítomnost prosperující židovské komunity napomohla rychlému a brzkému rozšíření křesťanství. O Hierapolis se zmiňuje i sv. Pavel ve svých epištolách a o Filipu Apoštolovi se tvrdí, že zde byl se svými sedmi syny v roce 80 našeho letopočtu umučen. V 6. století našeho letopočtu jistý fanatický biskup dohlížel na zničení pozůstatků starobylého kultu a vystavění téměř jedné stovky kostelů, z nichž některé jsou patrné dodnes.
Nejstarší stopy osídlení jsou datovány asi 2 000 lety před naším letopočtem. V 6. století před naším letopočtem zde Lýdové postavili vojenský tábor. Od 3. st. př. n. l. patřila oblast Seldžukovcům. V r. 190 př. n. l. byli Seldžukovci v bitvě u Magnesia poraženi římskými a pergamskými vojsky. Král Eumenes II., vládce Pergamonu, tady nechal postavit město Hierapolis, sloužící jako opěrný bod armády. Hospodářským základem Hierapolis byl textilní průmysl, o čemž svědčí četné nápisy na hrobech kupců, zpracovatelů vlny, barvířů, koželuhů. Za vlády Římanů město nejvíce prosperovalo. V roce 60. n. l. bylo Hierapolis ohroženo jedním z nejničivějších zemětřesení. Nové město bylo stavěno podle plánů architekta Hippodama. V době vlády Seldžuků bylo město vysídleno. Nekropole města Hierapolis se nacházejí na konci arkádové cesty. Bylo zde odkryto kolem 1 200 hrobů z různých období a je to jedna z největších nekropolí antické doby. Nachází se zde několik typů hrobů. Např. dva hlavní jsou kopulovité, které mají kruhové obvodové zdi, uprostřed je hrob. Tyto hroby jsou ze starořeckého období, tedy asi ze 6. století před naším letopočtem. Dalším důležitým typem je hrobka sarkofágová, která má čtvercovou základnu. Jsou to hroby typické pro římské období. Variantou těchto čtvercových sarkofágových hrobů jsou nekryté čtvercové hrobky a hrobky, které byly nahoře obloukovitě překlenuty. Také je zde patrný rozdíl mezi hrobkami, které leží přímo na zemi, a mezi těmi, které stojí ještě na různě vysokém podstavci. Základní typy jsou: sarkofág – čtverhranná rakev s víkem; tumulus – kupolovité hrobky obklopené zdí, obvykle ukryté v podzemí nebo na malém uměle navršeném pahorku; heroón – rodinné hroby. Na mnohých z nich je reliéfní výzdoba, která svědčí o povolání zemřelého. Severní lázně ze 2. století našeho letopočtu byly v 5. století přeměněny na byzantskou baziliku. I tyto lázně měly všechny základní části římských lázní, a to frigidárium se studenou vodou, tepidárium s vlažnou vodou, caldarium s horkou vodou, sudatorium – saunu, apodyterium – šatnu a palestru – cvičiště, ve které stávala socha boha Apollóna. Kolonáda byla dlouhá 1 200 metrů a spojovala severní a jižní městskou bránu. Dobře zachovaná je severní, tzv. Domiciánova brána z roku 85, která má tři oblouky. Jižní brána se nezachovala.
Nymfaion pochází z konce 3. století. Původně bylo toto místo zasvěcené vodním i lesním nymfám, což byly dcery Diovy – bohyně zosobňující přírodní síly ve stromech (Dryády), pramenech (Najády), horách (Oreády) a v moři (Ókeánovny). V římské době zde byla vybudována monumentální kašna s kaskádami. Apollónův chrám byl zasvěcen bohu Apollónovi a postaven byl ve 3. st. n. l. Původní rozměry chrámu, ze kterého se nedochovalo nic kromě hromady ruin, měl rozměry 20×15 metrů a v jeho středu stála dva metry vysoká terasa.
Plutonium se nachází hned vedle Apollónova chrámu. Je zde podzemní jeskyně s přírodním pramenem. Stále tu ještě unikají jedovaté plyny. Proto je vstup do těchto podzemních prostor zakázán. Podle antických bájí byla jeskyně posvátným územím boha podsvětí – Plutona.
Římské divadlo ze 2. st. n. l. má délku 100 metrů a padesát řad sedadel. Ve středu kamenných lavic pro obecenstvo se nachází královská lóže. Divadelní představení se zpočátku konala na veřejných prostranstvích, v jejichž středu byla okrouhlá orchestra – plošina pro tanec. Diváci seděli na dřevěných lavicích podepřených lešením. Když jednou při představení toto lešení spadlo, byl poté pro hlediště upraven jižní svah Athénské Akropole. Tam tedy vzniklo kolem r. 490 př. n. l. první stálé divadlo. Divadlo bylo masovou podívanou, přístupnou všem účastníkům slavností, pokud si za ni zaplatili. Divadlo se zpočátku skládalo jen z orchestry, tj. otevřeného okrouhlého jeviště, a z podkovovitého stupňovitého hlediště. Uprostřed orchestry stál Dionýsův oltář. Sedadla byla kamenná, první řada byla obvykle rezervovaná pro čestné hosty. Mimo dohled diváků byla skéné, budova pro přestrojování herců. Počátkem 5. století byla přemístěna za orchestru a dostala funkční úpravu, tj. stala se dekorativním pozadím pro hru. Postupně k ní přibylo proskenion, sloupoví s dekoracemi vztahujícími se ke hře, a paraskénion, postranní přístavky. Herci hráli ve starších dobách v orchestře, později na vyvýšeném proskeniu, orchestra zůstala pro sbor. Zde můžeme vidět ještě velmi dobře dochovanou budovu skény, která byla 4 metry vysoká a zdobená byla třemi řadami sloupů, z nichž nejvyšší nesly sochy a reliéfy s mytologickými náměty.
Rozloha, kterou zaujímalo město, a zejména s ním spojená nekropole, je úctyhodná. Ze stavebních pozůstatků je to dobře zachované divadlo. I když jeviště je poničené, travertinová sedadla jsou stále ve výborném stavu a orchestra zůstala prakticky nedotčená. Zachovala se také císařská lóže. Za divadlem se tyčí městské opevnění. Dodnes lze rozeznat několik obranných věží. V severní části města jsou zbytky byzantského kostela stojícího na místě umučení apoštola sv. Filipa, jehož památce měl být kostel zasvěcen. Jižně odtud jsou rozsáhlé zbytky dalšího chrámu z prvního století, jednoho z prvních křesťanských chrámů vůbec. Pozoruhodná je také agora (u jižní brány) a gymnasium s protékajícím potůčkem. V budově bývalých lázní je muzeum, které chrání vzácné památky z antických dob. To je třeba navštívit. Otevřeno je denně mimo pondělí, podobně jako je to často i u nás v podobných zařízeních cestovního ruchu.
Obě místa – Pamukkale i Hierapolis jsou zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.
