Mauthausen - tábor ztracených duší
Mnoho lidí si pod tímto názvem ani nedovede představit, co hrůzného se za ním skrývalo. Někteří možná vědí, že se jednalo o „koncentrační a pracovní“ tábor. V mnoha ohledech byl „tento prostor“ naprosto vyjímečný.
Dne 8. srpna 1938, pět měsíců po tzv. anšlusu Rakouska k Německé říši, byli do Mauthausenu (20 kilometrů východně od Linze) dopraveni první vězni z koncentračního tábora Dachau. Rozhodujícím faktorem pro volbu místa byl – stejně jako u pobočného tábora Gusen založeného v roce 1940 – výskyt žuly v tamějším kamenolomu. Vězni byli nasazeni nejdříve při výstavbě tábora a do výroby stavebního materiálu pro společnost „Deutsche Erd- und Steinwerke GmbH“, jejímž vlastníkem byla SS. Podnik byl pověřen monumentálními a prestižními stavbami v nacionálně socialistickém Německu. V popředí zájmu byla do roku 1943 politická funkce tábora, dlouhodobé stíhání a věznění – skutečných nebo domnělých – politických a ideologických odpůrců. Mauthausen a Gusen byly dočasně jediné tábory zařazené do kategorie „III. stupně“. To znamenalo nejtvrdší vězeňské podmínky v rámci systému nacionálně socialistických koncentračních táborů.
* Rozhodl jsem se, že při návratu z terénní praxe domů do ČR budoucích učitelů zeměpisu z úžasného Slovinska dám vybrat mým svěřencům, které místo by na závěr našeho putování raději viděli – celkem hezký mírumilovný Linec nebo hrůzné místo nedaleko Dunaje jen desítky kilometrů od naší státní hranice s Rakouskem. K mému překvapení moji něco málo přes dvacet let „staří“ vysokoškoláci si ze dvou nabízených lokalit, vybrali tu netradiční. Inu, poslechl jsem je a celkem nenápadné místo jsme navštívili. Předběhnu a napíši, co mně na vše studenti „poté“ sdělili. Moc děkovali, byli doslova „zničeni“ a prohlásili, že to byl jejich dosavadní nejsilnější životní zážitek. Měst prý již viděli a ještě uvidí dost, ale na tohle jen tak nezapomenou. Také já jsem zde zažil emočně silný zážitek a to již dříve před tím už jsem viděl Dachau, Terezín, Oranienburg, Sachsenhausen i Buchenwald. Přesto toto místo „se mnou zacloumalo, mě se velmi dotklo“.
Mauthausenu se přezdívá různě; nejčastěji však tzv. „žulová mučírna“, kvůli své specifičnosti díky masivitě lomu, na kterém vězni den co den do úmoru pracovali. Jednalo se o jeden z nejkrutějších a nejdrastičtějších táborů vystavěných pod patronátem Třetí říše. Jeho unikátnost spočívala v neskutečně brutální variantě zabíjení a usmrcování. Čísly, slovy, ani myšlenkami se nedají vyjádřit pocity přeživších tohoto koncentračního tábora, protože možná ani oni sami nedokázali pochopit, co se odehrávalo před jejich očima. Jak hrůzné a drastické výjevy museli „zkousnout“ a jak šílená muka museli přetrpět.
Koncentrační tábor Mauthausen začal být budován v roce 1938 jako vůbec první tábor mimo vlastní Německo. Pro perfektní obraz kontrastu poslouží fakt, že tento „smrtící“ nástroj byl zasazen do téměř panenské přírody v Podunají, v blízkosti Hitlerem oblíbeného Linze. Šlo o tábor pro politické vězně a odpůrce Říše, kterých zde prošlo asi 30 000 ze 26 různých národů (Židé se tam vyskytovali jen minimálně, pro ně měli nacisté jiné "lepší" destinace). Čím byl tábor nechvalně známý bylo jeho naplnění českými vězni po roce 1942 po atentátu na R. Heydricha. Mauthausen byl neustále „vylepšován“ až do svého konce v roce 1945.
Nejproslulejším místem byl místní kamenolom, na kterém za otřesných podmínek, za neustálého bití a terorizování museli vězni neuvěřitelně těžce pracovat a to prakticky po celý den.
Podle Říšského protektora R. Heydricha a později K. H. Franka, měl být tábor přísně oddělen a izolován od okolního světa. Došlo sice k několika pokusům o útěk, ale téměř všechny skončily jen tragicky.
Zvěrstvům ve způsobech usmrcování se zde říkalo „Zvláštní zacházení“. Kromě „typičtějších“ způsobů zabití, ať už to bylo zastřelení, šibenice či plynová komora (a zde byla dokonce i pojízdná), si zde nacisté vyzkoušeli i mnohé jiné způsoby zabíjení. Patřilo k nim využívání těžké práce vězňů v lomech a jejich neustálé bití a týrání až k smrti, ale také využívání vrcholu lomu ke shazování „nepotřebných“, z výšky asi šedesáti metrů do jezírka. Naprosto šíleně působilo udušení v zinkové rakvi či nechvalně proslulé benzínové injekce do srdce. Ale ani tato zvěrstva nebyla vše. Vězni byli usmrcováni také naháněním do elektrických drátů, se kterými souvisela jakási „zeď nářků“, kde se konaly výslechy, ponižování a veřejné popravy. Rozmanitost skýtaly i zrůdné lékařské pokusy, které zde byly hojně používány. Bylo to například prověření a pokus o rozšifrování postupu skvrnitého tyfu. Pro duševně nemocné, či neschopné byl „připraven“ nedaleký zámeček, v němž se usmrcovalo „efektivní střelbou“. Veškerý tento masakr je pro obyčejného smrtelníka, který neprošel táborem, jen stěží pochopitelný a uvěřitelný a představit si jej dokáží jen ti nejotrlejší. Snad nejcharakterističtějším prvkem hrůz Mauthausenu se staly tzv. „Schody smrti“ – 186 žulových schodů, po kterých vězňové vláčeli těžké žulové kostky a na nichž byli ubíjeni k smrti. Schody – to bylo peklo. Přirovnat by se snad daly k opaku schodů do nebes. Představovaly krůček po krůčku zpřítomnění snového zla a pekla, ve kterém se bezmocné a odlidštěné bytosti šplhaly vstříc vrcholu toho nejhoršího, za dozoru a krutosti ďábla a jeho nacistických pomahačů.
Velmi výstižně hrůzy tábora popisuje báseň od Milana Jariše: Píseň Mauthausenských
Lomy na dunajském břehu, žulový tam stojí hrad.
S žulou v týlu žiješ v běhu, zazní výstřel – pak jdeš spát.
Život nás v Mauthausenu, snad že tu ztratil cenu, nemá rád.
Sto osmdesát šest schodů, na každém z nich čeká kat.
Stoupáš po nich – za svobodu. Shoď ten kámen – budeš spát.
Nikdo se v Mauthausenu, kde život ztratil cenu, nechce vzdát.
Ty, co chtějí nové jatky, nové schody se smrtí,
ty, co chtějí hnát nás zpátky, živí musí rozdrtit.
Člověk se v Mauthausenu stal „troskou“ bojující o holé přežití. Život se stal peklem na zemi. O to více bylo pozoruhodné, že se vězni mnohdy dokázali vzepřít celému nacistickému aparátu a díky neobyčejné lidské soudržnosti a výdrži dokázali vyvinout odpor, díky němuž přežilo alespoň několik desítek lidí. Uvězněno zde bylo (podle poměrně německy přesných záznamů) 199 404 vězňů, zemřelo jich kolem 119 000. Tábor byl osvobozen 5. 5. 1945 vojáky 41. průzkumné jednotky 11. obrněné divize armády USA.
Dnes je na místě bývalého tábora postaven pomník na připomenutí nacistických hrůz a masakrů. Není k pochopení, co dokázal člověk člověku udělat jen z hrůzné ideologie o své nadřazené rase.
