Death Valley - Zabriskie Point, Dante´s View, Badwater Basin
18. 9. 2010
Jako malý chlapec jsem si toto údolí představoval jako úzký pruh země, kde je šílené vedro, na odpočívadle stojí v příšeří rezavý džíp a v něm sedí šedé kostry mrtvých lidí a vůkol se válejí kostry koní a dalších zvířat.
Údolí smrti. O tom, že bych tuto krajinu někdy mohl navštívit jsem nikdy nevěřil. Bylo to (v době hlubokého socialismu, kdy se smělo sotva do NDR, možná Maďarska, Bulharska a Rumunska, vzorní pracovníci dokonce až do SSSR) natolik absurdní, že jet tam, to ani ve snu nebylo reálné. A hle, stalo se! Ještě že nastal listopad 1989, i když k vývoji po něm mám dost připomínek, ale ty s Death Valley nesouvisí, i když tunelování pro mnohé české podniky smrtí skončilo. Náhle jsme mohli cestovat, kam se nám zachtělo a tak při jedné z mých cest do USA, do oblasti horských států jsem se dostal až tam. A překvapení nebrala konce. 


Tato tektonická sníženina s extrémně aridním klimatem nebyla totiž jen jednotvárnou pouštní krajinou s písečnými dunami, ale nekonečně pestrou paletou terénních a skalních útvarů, barev a rostlin. V Údolí smrti se vyskytují například i badlands /suché svahy rozbrázděné hlubokými erozními rýhami/ i solné pánve, žádná jen liduprázdná šeď bez jakékoliv vegetace. Po celý rok v Death Valley svítí ostré slunce, které zkresluje vzdálenosti a mění barvy přírodních scenérií během dne od ranního růžového úsvitu přes bílé dopoledne a modro-stříbřitý čas kolem oběda až po sytě žluté tóny odpoledne a zlatavý třpyt večerního soumraku. Tak se příšivším návštěvníkům jeví Údolí smrti. 

National Park Death Valley byl založen dne 31. 10. 1994, když již před tímto datem bylo toto území v roce 1933 území prohlášeno za chráněné. Park se rozkládá poblíž východních hranic Kalifornie – v severní části Mojave Desert a státu Nevada, kam zasahuje jen několika desítkami km2. Rozloha Údolí smrti je 13 629 km2, délka je 230 kilometrů, šířka 8-25 kilometrů.
Podle legendy místní Indiáni, Šošoni, nazývali toto území Tomeša (Hořící zem). Dnešní název dala tomuto údolí skupina asi čtyřiceti zlatokopů, která sem ke své smůle zabloudila v roce 1849. Byli prvními bělochy v tomto údolí vůbec a než našli východ z něho ven, trvalo jim to několik týdnů a málem zde zahynuli. Aby přežili, museli sníst několik volů, které měli s sebou a rozštípat dříví ze svých vozů, aby měli maso na čem uvařit. Jedna žena z této skupiny se prý s oním místem rozloučila slovy: „Sbohem, Údolí smrti“. Možná je to pravda, ale zdrojů o názvu je samozřejmě více. A tak jiný zdroj uvádí, že název Údolí smrti vznikl ještě v pionýrských dobách dobývání Divokého západu. Ten, kdo musel oblastí projít pěšky nebo koňmo, to byl adeptem na krutou smrt, ač překvapivě těch, kteří nepřežili bylo jen několik (nezodpovědných dobrodruhů). V Údolí smrti nerostou žádné stromy, nejsou tam ani žádné prameny vody, ani vodní toky. I když tak úplně bez života to tam není. Celé plochy jsou porostlé pouštním keřem, který se jmenuje kreosot (Larrea tridentata). Když už nikde jinde nic neroste a nežije, tento keř přežívá i v té strašlivé „peci“. A pozor! I v této poušti lze vidět vodu – dokonce je někdy té vody až moc. Jak je to možné? Jedná se o zrakový klam, všeobecně známý jako Fata morgána.
Ten je založený na možnosti vidět obraz vzdáleného objektu zrcadlícího se ve vzduchu díky teplotní inverzi. Tak někdy vzniká dojem obrovské vodní plochy, kterému lze opravdu velmi snadno podlehnout. A také se to určitě zde i stává. Dokonce jsem u silnice viděl ceduli, která varovala řidiče, že když před sebou spatří „vodu“, tak aby nezastavovali a jeli plynule dál. Protože zde je poměrně čilý automobilový provoz, hrozí dopravní nehoda. Nic netušící řidič vozidla za vámi může na Vaše přibrždění pozdě zareagovat a bum, už ho máte vzadu v kufru. Ale nebudeme malovat čerta na písek a rychle a bezpečně se vydejme do NP Death Valley.

Kde cestu začít? Oblast Furnace Creek (– 54 m n. m.), kde jsou nejvyšší průměrné teploty v červenci na úrovni 39 °C, právě ta disponuje velmi dobrým vybavením pro cestovní ruch. Po Route 190 odtud z Furnace Creek byste měli vyjet k jihovýchodu na vyhlídku Zabriskie Point. Východ slunce nad masivem Tucki Mountains, skalnatými štíty Panamints a solnými jílovitými nánosy údolí, které vzniklo vyschnutím pravěkého jezera, právě odtud je nezapomenutelným zážitkem. Na dně solné pánve je „řádně“ teplo, i když já osobně jsem byl zklamán. Bylo „jen“ 111 °F, tedy 44 °C a to jsem již zažil na svém těle i vyšší teploty. Ale přesto „málo“ jsem mohl své tričko po chvilce ždímat, jen to číslo na mém bimetalovém teploměru u hodinek jsem čekal trochu vyšší. No nic, byl čas vydat se dál, na další úžasný vyhlídkový bod, Dante´s View. Odtud je z výšky 1751 m n. m. neuvěřitelný pohled do nejnižší prolákliny severní Ameriky, na Badwater Basin s –86 metry (–282 ft) pod úrovní hladiny moře. Zde jsem, a to mě dodnes mrzí, promeškal nečekaný okamžik, kdy na informační tabuli dosedl černý havran a zíral na mě a pod ním byla téměř dvoukilometrová hloubka a já neměl připravený fotoaparát, abych si udělal vyjímečný obrázek.
Škoda, nebyl jsem připraven, ač jsem kdysi jako žák základní školy pionýrem byl. Než jsem se nachystal k fotografování, pták se nerozpakoval a odlétl v dál. A tak jsem jen ohromen hleděl naproti mně na tyčící se ohromné zasněžené vrcholky Wildrose, Telescope Peak (3 368 m n. m.) a Bennett. No nastal čas sjet ony téměř dva výškové kilometry a ujet několik desítek kilometrů po klikatící se silnici kolem lokalit, v nichž se těžil borax – sůl s chemickým vzorcem Na2B4O7 10 H2O (používá se v chemickém průmyslu na výrobu kosmetiky, jako přísada do pracích prostředků, na smaltování hrnců apod., ve sklářském průmyslu jako sklolaminát nebo v keramickém průmyslu). A pak už následovaly vyschlé jezerní muldy, jejichž ploché dno bylo pokryto třpitící se solnou krustou a pokračovat ke „Golfovému hřišti ďáblů“. Onen Badwater Basin zblízka nijak neoplývá krásou, spíše naopak.
Je to vyprahlá solná pláň s malou špinavou louží s bizardními terénními tvary. A tak jsem se nechal jen vyfotit u tabulky s nápisem místa a uvedenou hloubkou a pokračoval dál, k dalšímu pozoruhodnému místu – Artist´s Drive – tentokrát neuvěřitelně pestré „Malířské paletě“ s odstíny fialové, světle zelené, purpurově červené, tyrkysové až okrově žluté barvy. Celodenní pobyt v parku stál rozhodně za to. Death Valley, to je nejžhavější, nejsušší a nejnižší krajina v USA.
To je podle mne ta úžasná Amerika, nikoliv milionová města, ale krajina, která v naší malé Evropě plné lidí, komunikací, vesnic a měst ani nemůže být. 



