Hodina, minuta, sekunda
To, že máme 60 minut v hodině a 60 sekund v minutě, to není náhoda – to je to dědictví starověké matematiky a astronomie, které se ukázalo natolik praktické, že přežilo až do dnešní moderní doby.
Původce šedesátkové soustavy můžeme najít u Sumerů. Jde o starověký národ, který žil v Mezopotámii (na území dnešního Iráku) přibližně v letech 5300-1940 př. n. l. a patřil k prvním civilizacím, které kdy založily města. Kromě mnoha dalších vynálezů, včetně zavlažování a pluhu, se jim připisuje vytvoření prvního známého písemného systému. Ten zahrnoval i číselný systém založený na čísle šedesát.
Když natáhneš před sebe ruku a ohneš prst, uvidíš, že má tři klouby. Spočítej všechny klouby na prstech jedné ruky – kromě palce – a dostaneš se k číslu 12. Druhou rukou si vždy započítej jednu „dvanáctku“. Když použiješ všech pět prstů na druhé ruce, dostaneš se k číslu 24.
Sumerové používali číslo šedesát podobným způsobem, jako my dnes používáme číslo deset. Když dojdeme k devítce, posuneme se o jedno místo doleva, napíšeme jedničku a napravo přidáme nulu. Je to stejné jako u šedesátkové soustavy: dostanu se až k číslu 59 a číslo vyšší než 59 je 60.
Víme, že první civilizací, o které je známo, že rozdělovala den na hodiny, byli staří Egypťané. To už se objevuje v náboženských textech z období kolem roku 2500 př. n. l. Egypťané měli zvěrokruhový cyklus složený z dvanácti souhvězdí, ten však byl zaveden až po prvních zmínkách o dvanácti hodinách. Nejstarší známé přístroje na měření času, sluneční hodiny a vodní hodiny, se v Egyptě objevily kolem roku 1500 př. n. l. Některé se používaly při každodenní práci, ale většina z nich pravděpodobně souvisela spíše s náboženskou sférou a rituály, než s měřením času.“
I Babylóňané rozvíjeli své pojetí hodin. Nakonec to byli právě oni, kdo jako první rozdělil hodinu na mnohem menší jednotky – i když ne za účelem měření času. V letech 2000 př. n. l. až 540 př. n. l. převzali od Sumerů jak klínové písmo, tak šedesátkovou číselnou soustavu. Vyvinuli praktický časový systém pro každodenní použití, který rozděloval den i noc na dvanáct částí, stejně jako Egypťané. Délka těchto „sezónních hodin“ se měnila v závislosti na délce dne a noci. Babylóňané také vyvinuli další časový systém pro výpočty a měření astronomických jevů, který však nebyl určen pro každodenní použití. Ten rozděloval den na dvanáct „beru“, což můžeme považovat za ekvivalent dvou dnešních hodin. Babylónie ale nebyla jedinou starověkou kulturou, která je používala. Objevovaly se například i ve starověké Číně a v Japonsku.
Vzhledem k potřebě dosáhnout větší přesnosti ve svých výpočtech začali Babylóňané tyto dvojité hodiny „beru“ rozdělovat na 30 starověkých minut známých jako „ush“, z nichž každá odpovídala čtyřem dnešním minutám. Ty byly dále rozděleny na 60 menších jednotek zvaných „ninda“, z nichž každá odpovídala přibližně čtyřem dnešním sekundám. Tyto dílčí jednotky používali, protože v šedesátkové soustavě rozdělovali věci do skupin po šedesáti. Babylóňané to však nechápali jen jako rozdělení času, považovali to i za rozdělení čísel, která měří vzdálenost na obloze nebo rychlost planet.
Je zřejmé, že staří Řekové převzali babylónský astronomický časový systém. Zachovali stejné členění, protože jim to umožňovalo jednoduše přidávat nové pozorování k těm stávajícím. Systém Babylóňanům fungoval natolik dobře, že ho jejich nástupci převzali v plném rozsahu, aby získali i astronomická data a tradice. Zatímco Řekové měli u dvora přesýpací hodiny, aby pro všechny zajistili stejný čas projevu, převzatý babylónský časový systém používali pouze teoreticky astrologové.
Pojmy hodiny, minuty a sekundy, které vzešly z helénistického období se uchovaly po staletí až do dnešní doby. Ale teprve před několika stovkami let se minuty a sekundy začaly používat v každodenním životě. Sekunda se dnes používá v nesčetných vědeckých definicích a jakmile jsme jako společnost začali počítat časové jednotky menší než sekunda, vědci přešli na metrický systém a rozdělili jej na milisekundy a mikrosekundy (tisícinu, respektive miliontinu sekundy).
Pokud se podívám do historie měření času, zjistím že se ve skutečnosti jedná o lidský konstrukt. Hodiny, minuty a sekundy se k nám dostaly díky řadě rozhodnutí, náhod a shod okolností. Zůstaly ale s námi po staletí jako pozůstatek starověku.
Také nám darovaný život máme každý jinak dlouhý a tak bychom měli každou jeho část využít smysluplně a k užitku.
