Nářečí - o Plzeňštině
Každá naše zeměpisná oblast má svoje jazyková specifika a zpravidla podle intonace, používaných slov i způsobu mluveného „zpívání“ poznáme, kdo z jaké části naší republiky pochází.
Některé občany může způsob mluvy lidí z opačného konce republiky "pozlobit". Ale to je tak asi „fšechno“. A nemušíš se níčko tumlovat (klídek).
Já docela rád ta nejrůznější česko-moravsko-slezská nářečí poslouchám. Já i my na Plzeňsku jsme na svoje nářečí po zásluze hrdí. Nejčistší „plzeňštinou“ se nemluví přímo v samotné Plzni, ale hlavně směrem od ní na jih - na Přešticku a Klatovsku.
Tak jak na to jdeme my tady „hu nás“? V prvním pádě množného čísla rádi prodlužujeme poslední slabiku, takže výraz „Plzeňácí“ není překlep, ale naše jazyková přirozenost odposlouchaná už od prababiček a pradědečků. Od narození říkáváme, že směřujeme „k Přešticom, k Novákom“ a podobně. Nemusí se mnohým líbit výrazy jako „bratrovo syn, cera, děti“. Se spisovnou češtinou to nemá nic společného, nicméně se spisovnou plzeňštinou ale ano. A rodina Nováků je pro nás jasně familie „Novákojc“.
Zvláštní oblibě se na Plzeňsku těší zájmena všeho druhu. Říkáváme: „von mi“ tam viděl, přestože nás pravidla spisovného jazyka nutí použít v tomto případě správné zájmeno mě. A co si budeme povídat, mnozí nad námi ohrnují nos, když místo výrazu tento vypustíme slovíčka typu „tuten, tuta, tuto“, A korunu všemu nasadíme při skloňování s vkládáním předložky mezi slova: „tu vot toho, tu k tomu“. Jsme také specialisté na zdvojování, které asi nevoní mnohým vůbec – „s tu s tim“. Zní to docela zvláštně, ale musíte uznat, že hodně hravě…
Také s číslovkami si plzeňština pohrává docela svébytně. Na příklad obvyklý výraz typu: oba dva. My, v našem nářečí řekneme, že přišli „vobá dvá“. Místo spojení: oni trpí, umí, my použijeme „novotvary“ „trpějí, umnějí“. Také rozkazovací způsob nám umožňuje prokázat svoji originalitu – „sedňite si, to si nemyslite“? V psané formě to zní sice podivně, ale zbytku národa snad pochopitelně – „copa tu děláš, copa je to tú“.
Slovo „fšickí“ asi znáte, ale podobných výrazů máme více: „naší klucí, vo ňom, pomalejš“. Naši předci dokázali vymyslet slova docela nová a jinde málo používaná. Například nůžkám říkáme na Plzeňsku „nožíky“, bramboráku „vošouch“, slovesu rozsvítit „roužnout“, unavit se „uvondat“, půjčovat si „poučet“. Požádám-li někde, aby „nastevřeli okno“, většinou druzí pochopí, že jej mají pootevřít. Ale poprosit hostitele, aby nastevřeli pivo, to už je úplně jiná liga (mají ho začít otevírat).
Naše západočeská oblast má, stejně jako i mnohé další, právo na svůj jazyk, na svoji laskavou a milou plzeňštinu… Tak hezký den…
