NASA - program ARTEMIS: 2022-...
Půl století po konci éry programu Apollo zahájila americká vesmírná agentura NASA dlouho očekávaný program Artemis, který má vrátit člověka znovu na Měsíc (jméno Artemis je po bohyni Měsíce a sestře Apollona).
Mezi lety 1969-1972 kráčelo po povrchu Měsíce v rámci sedmi misí Apollo 11-17 12 astronautů - Apollo 13 kolem Měsíce jen proletělo (pro závadu - výbuch jedné z kyslíkových nádrží a ten poškodil servisní modul...) a šťastně se díky jeho veliteli posádky Jimu Lovellovi vrátilo na Zemi. Naposledy tak vystoupili na povrch našeho souputníka lidé v prosinci 1972. Při těchto misích lidstvo prozkoumalo pouze oblasti okolo lunárního rovníku. Pro budoucí mise Artemis NASA oznámila 13 možných míst přistání okolo jižního pólu Měsíce, kam plánuje v nové generaci vesmírných průzkumníků vyslat i první ženu a prvního člověka jiné než bílé pleti (to se stalo při misi Artemis 2).
O tom, zda první let programu Artemis byl malý nebo velký krok pro člověka, mohly být spory, ale rozhodně to byl velký krok /zatím/ pro ovečky. Proč? V prvním letu programu neletěl žádný živý astronaut, ale místo něj letěla plyšová ovce. Jmenovala se Shaun a pocházela z televize. I díky ní byl odstartován nový začátek, začátek série zkušebních letů, jejichž vyvrcholením bude opětovné přistání pozemšťanů na naší oběžnici.
Artemis je kosmický program amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA), jehož cílem bude obnovení pilotovaných letů s lidskou posádkou na Měsíc. Program byl zahájen v roce 2017 a je zabezpečován NASA ve spolupráci s několika soukromými partnery. Původním cílem bylo přistát na Měsíci do roku 2024 (bylo stanoveno administrativou 45. prezidenta USA Donalda Trumpa), ale z důvodu nedostatku financí, epidemie covidu-19, technické náročnosti a soudního sporu s Blue Origin muselo být původní datum přistání odloženo. Dále ho odsunuly i dílčí problémy s motory.
Program je součástí dlouhodobější strategie NASA směřující k vyslání člověka na Mars. Dopravu (zatím k Měsíci) bude zajišťovat 98 metrů dlouhá raketa Space Launch System (SLS) společně s kabinou Orion. Po dosažení stanice Gateway na oběžné dráze Měsíce má posádka přistát na povrchu v lunárním modulu (má být zajištěn soukromou firmou). Místo přistání se má nacházet v blízkosti jižního pólu Měsíce.
V říjnu 2019 byla představena nová generace skafandrů, speciálně vyvinutých pro tuto misi. K soukromým partnerům, podílejícím se na realizaci programu, patří například firmy Northrop Grumman, Lockheed Martin, Boeing, Dynetics, SpaceX a Blue Origin.
V únoru 2021 vláda prezidenta Bidena program Artemis oficiálně podpořila. V dubnu 2021 NASA uzavřela kontrakt se společností SpaceX na vývoj, výrobu a zajištění dvou lunárních přistání (jedno bezpilotní a druhé pilotované) prostřednictvím kosmické lodi Starship.
První let odstartoval (po několika odkladech kvůli technickým problémům) dne 16. listopadu 2022 /ve 2:47:44 *EST (UTC-5) času z rampy 39B na Floridě/. *EST je Eastern Standard Time. Vypuštěním SLS byla zahájena horká fáze programu Artemis. Kolik fází bude Artemis mít, zatím není jisté (zatím jsou plánované čtyři).
První krok mise Artemis 1 obstarala nová raketa a loď. SLS má větší raketové motory na tuhé palivo než měly raketoplány a také používá upravené motory RS-25 na kapalný vodík a kapalný kyslík, známé ještě z dob raketoplánů.
SLS s modulem Orion bez lidské posádky oblétal Měsíc 130 kilometrů nad jeho povrchem. Po úspěšném splnění cílů se po 26 dnech vrátil zpět na Zemi. Modul urazil při této cestě 2,2 milionů kilometrů. Bezproblémový dopad do vod Tichého oceánu (nedaleko kalifornského San Diega) proběhl dne 11. prosince 2022 v 10:40 (**PST -8), tedy v 18:40 SEČ. **PST je Pacific Standard Time.
"Raketu a modul jsme zatížili a otestovali. Donutili jsme je dělat věci, které bychom s posádkou nikdy nedělali, abychom se pokusili zajistit co největší bezpečnost,“ řekl šéf NASA Bill Nelson.
Ambiciozní plán počítá s kolonií na Měsíci – cílem testovací mise Artemis 1 bylo plně otestovat vše od rakety a modulu, přes fungování řídicího střediska na Zemi, po dopady na budoucí posádku. Systémy plánuje NASA zatížit na maximum a v rámci testu získat poznatky o odolnosti tepelného štítu Orionu. Vyzkoušelo se také vylovení modulu po dopadu do oceánu. Celý program Artemis pak kromě návratu astronautů na Měsíc bude cílit na založení dlouhodobé lunární kolonie jako odrazového můstku pro ještě ambicióznější budoucí lety na Mars.
Vše šlo podle plánu a tak loď s posádkou při misi Artemis 2 obletěla Měsíc v dubnu 2026 (viz níže) a NASA dále uvažuje, že v rámci mise Artemis 3 (pravděpodobně v polovině roku 2027) na povrchu Měsíce ještě nepřistanou astronauti. Mise Artemis 4 (někdy v roce 2028, už počítá s astronauty, kteří by měli vystoupit na povrch Měsíce a tam by mohli postavit první lunární vesmírnou stanici).
Dalších misí by se podle dohody mezi Evropskou kosmickou agenturou (ESA) a NASA měli zúčastnit i astronauti z Evropy. ESA plánuje jejich přistání na Měsíci do konce druhého desetiletí 21. století (kolem roku 2030). Čeká se ještě na oficiální rozhodnutí americké agentury i na výsledky předchozích misí.
Cena mise Artemis 1 přesáhla čtyři miliardy USD. Celkové náklady na lunární program, který se prodražil o miliardy USD a byl o několik let opožděn, se i s vývojem technologií a dlouhým testováním zatím vyšplhaly asi na 100 miliard dolarů (2,4 bilionu Kč).
Pozornost při startu byla upřena na novou raketu SLS, která je vysoká 98 metrů, je útlejší a kratší než rakety Saturn V, které před 50 lety vynesly do vesmíru 24 astronautů v rámci programu Apollo. Přídavné raketové motory se od rakety odpojí po dvou minutách. Dvě hodiny po vzletu se odpojí modul Orion, který bude na cestě k Měsíci a zpátky pohánět Evropský servisní modul (ESM). Modul Orion (je poměrně malý a neposkytne zrovna astronautům velký komfort). Jeho rozměry jsou 3,3 krát 2,1 krát 1,5 metrů, tedy celkem 10,4 metrů krychlových. Ale využít lze úplně celý prostor, protože se posádka během letu nesetká s žádnou gravitací.
Při misi Artemis 1 modul obývaly tři figuríny. Jedna, pojmenovaná velitel Moonikin Campos, představovala úplné lidské tělo a byla oblečena do oranžového overalu. Usadila se do kapitánského křesla. Další dvě místa obsadila torza figurín vyrobených z materiálů, které napodobovaly lidské kosti, měkké tkáně a orgány dospělé ženy. Neúplné figuríny pojmenované Zohar a Helga byly vybaveny tisíci senzory a detektory, které mimo jiné sledovaly úroveň radiace. Zohar také otestovala ochrannou vestu z Izraele. Na palubě letěla i výše zmíněná ovečka Shaun, postavička z animovaného seriálu pro děti.
Posledním „mužem na Měsíci“ zatím zůstává Eugene Cernan, po rodičích Čechoslovák (otec se jmenoval Čerňan, matka za svobodna Cihlářová). Posádka Apolla 17 byla poslední, která spatřila celou planetu Zemi a pořídila slavnou fotografii Modrá skleněnka. A to nafotit není jen tak (z oběžné dráhy Země celou planetu nelze zachytit. A z Měsíce už se jeví jako příliš malá). Portrétní fotku udělat tak, aby se do objektivu vešla Země celá, budou mít astronauti jen necelou hodinu času v rámci letu na trase Země-Měsíc.
To, co je v plánu mise Artemis 2, není nic průkopnického: průkopnické bylo, když skoro totéž udělala posádka lodi Apollo 8 už v prosinci 1968. Tehdy se Frank Borman, Jim Lovel a William Anders stali prvními lidmi, kteří opustili oběžnou dráhu Země, obletěli Měsíc a přistáli zpět na Zemi. Mise Artemis 2 by měla za úkol provést v podstatě to samé co Apollo 8 jen s tím rozdílem, že součástí jejich lodi nebyl modul určený k přistání na Měsíci.
Mise Artemis 2 odstartovala 1. dubna 2026 v 18:35:12 místního času /EST (UTC-5, tedy 2. dubna 2026 v 00:35:12 našeho SELČ)/ a byla první pilotovanou výpravou k Měsíci ve 21. století a současně návratem lidí do jeho blízkosti po více než půl století (naposledy se astronauti vydali k Měsíci při misi Apollo 17 v prosinci 1972.)
Současná čtveřice astronautů letěla v lodi Orion, kterou do vesmíru vynesla nejsilnější současná raketa NASA – Space Launch System. Jejich cesta vedla kolem odvrácené strany Měsíce a zpět k Zemi po trajektorii ve tvaru osmičky. Přestože astronauti na povrchu nepřistáli, jejich let překonal rekordní vzdálenost dosaženou posádkou mise Apollo 13.
Západ Země po vynoření lodi Orion zpoza Měsíce
Orion se k Měsíci přiblížil na 6 550 kilometrů. To bylo mnohem dál než u misí Apollo (ty prolétávaly kolem 113 kilometrů nad povrchem. Důvodem je slabší nosná raketa než u Apolla), ale posádka díky tomu uviděla celý disk Měsíce najednou, včetně polárních oblastí. A hlavně, už v 19:56 našeho SELČ Orion překonal rekord mise Apollo 13 z dubna 1970. Apollo 13 se tehdy dostalo na vzdálenost 400 171 kilometrů od Země. Apollo 8 zase desetkrát obletělo Měsíc a pak se teprve vydalo zpět k Zemi). Orion dosáhl maxima 406 771 kilometrů v 01:07 SELČ v noci na úterý dne 7. dubna 2026 (je třeba připomenout, že Artemis 2 byl prvním testovacím letem s lidskou posádkou).
Posádku tvořili tři astronauti NASA Reid Wiseman, Victor Glover, Christina Koch a Kanaďan Jeremy Hansen /z Kanadské kosmické agentury/. Poprvé letěla k Měsíci žena, zároveň astronaut jiné než bílé pleti a první neamerický účastník lunární mise. Celá výprava trvala necelých deset dní.
Kromě hlavních cílů přinesl Artemis 2 řadu méně známých aspektů. Loď Orion letěla po takzvané „free-return“ trajektorii, kdy obkroužila Měsíc a pokračovala do vesmíru, než ji gravitace navedla zpět k Zemi. Zajímavým momentem byl plánovaný výpadek komunikace. Ve chvíli, kdy se Orion dostal za odvrácenou stranu Měsíce, došlo přibližně na asi 40 minut k úplnému přerušení spojení se Zemí. Tento jev způsobil Měsíc, který blokoval rádiový signál. Šlo o očekávanou součást mise (vyzkoušenou už při programu Apollo). Artemis 2 rovněž otestoval nové technologie jako laserovou komunikaci, která umožnila přenášet data mnohem rychleji než tradiční rádiové vlny.
Zajímavým detailem mise Artemis 2 byl i pokrok v každo-denním komfortu pobytu astronautů v lodi. Zatímco posádky programu Apollo musely používat improvizovaná hygienická řešení (sáčky), astronauti na palubě lodi Orion měli k dispozici toaletu podobnou běžné v menším letadle (ta ale měla dvakrát poruchu - zamrzl odpadní ventil a vytvořila se ledová zátka, kterou musela instalatérka Christina odstranit).
Zhruba 120 kilometrů (při cestě zpět) nad zemským povrchem vstoupil Orion do atmosféry rychlostí 38 367 kilometrů za hodinu. Artemis 2 nepřekoná rychlostní rekord nastavený posádkou mise Apollo 10 v roce 1969 (nebylo cílem mise úplně všechno překonat).
Původně se počítalo s tím, že se loď bude nořit do atmosféry a zase z ní vystupovat, podobně jako hozený kámen skákající po vodě jako žabka, aby postupně ztratila část své vysoké rychlosti. Od toho však NASA ustoupil po návratu mise Artemis 1 v prosinci 2022, kdy Orion obletěl Měsíc bez posádky (při návratu tehdy utrpěl značné škody tepelný štít, který chrání před spalující teplotou kolem 2700 stupňů Celsia způsobenou třením lodě a atmosféry).
Tepelný štít Orionu tlustý 8 centimetrů se ukázal jako technický zázrak: titanová základna byla pokrytá 186 bloky speciálního materiálu Avcoat. Dohromady tyto bloky vytvořily bariéru schopnou odolat pekelným tepelným podmínkám při návratu z více jak milion kilometrů dlouhé více než devítidenní cesty. Brzdění o atmosféru modul proletěl pod strmějším úhlem, aby v ní strávil co nejkratší dobu a snížila se tak pravděpodobnost možného poškození štítu. Orion v této kritické chvíli sestupu obklopila ohnivá koule a za okénky lodě problikávala plazma a zároveň byla na asi 6 minut přerušena komunikace s řídicím střediskem (důvodem bylo teplo kolem...). Trajektorie letu počítala s dvojitým vstupem do atmosféry, což sloužilo k tomu, že závěrečná fáze přistávání byla pomalejší a méně náročná pro tepelný štít i posádku.
Poté přišly na řadu brzdící padáky, které kapsli zpomalily asi na 32 km/h. Otevírali se postupně. Ty hlavní o průměru přes 3 metry se otevřely ve výšce asi 2800 metrů nad vodní hladinou a při rychlosti 209 kilometrů za hodinu. Orion nakonec zpomalil na rychlost pod 32 kilometrů za hodinu a při ní „šplouchl“ do vod Pacifiku poblíž San Diega. Přistání se konalo v sobotu 11. 4. 2026 ve 2:07 našeho SELČ, tedy v 17:07 PST (Tichomořský stan-dardní čas předchozího dne), tedy v pátek 10. 4. 2026.
V cílové oblasti již čekala loď amerického námořnictva USS John P. Murtha. Přítomní potápěči zajistili kabinu, připojili k ní nafukovací plošinu („přední verandu“) a astronauti byli za hodinu a půl od přistání naloženi do člunu, pak byli dvěma vrtulníky dopraveni na loď k lékařské prohlídce.
Více než devět dní trvající mise Artemis 2 (přesněji trvala 9 dní, 1 hodinu a 32 minut) měla za úkol komplexně otestovat loď Orion a raketu SLS pro budoucí mise. To se podařilo na výbornou. Samotný program Artemis měl vrátit Američany na lunární povrch a postupně připravit i mise k Marsu.
Zatímco astronauti mise Artemis 2 právě dokončili historický oblet Měsíce, v Moskvě slavili 12. dubna 2026 již 65. výročí letu Jurije Gagarina do vesmíru. Země, která kdysi šokovala celý svět Sputnikem a Vostokem 1 a vyslala prvního člověka na oběžnou dráhu Země (ani ne celý jeden oblet naší planety), tak ta už dávno ztratila v kosmickém závodě nejen dech.
Ruská sonda Luna-25 se v srpnu 2023 roztříštila po pádu o povrch Měsíce (byla to ruská měsíční mise po 47 letech! A skončila fiaskem. Pro Roskosmos /ruskou vesmírnou agenturu/ to byla facka. A ne poslední).
Dne 23. srpna 2023 úspěšně přistála na povrchu Měsíce indická sonda Čandrájan-3, která odstartovala ještě před tou nepovedenou ruskou misí s Lunou-25.
Mezinárodní vesmírná stanice ISS, kde Rusové a Američané stále spolupracují, funguje už 27 let. Rusko sice oznámilo, že projekt opustí po roce 2028 a soustředí se na vlastní orbitální komplex ROSS s prvním modulem v roce 2027, ale my asi máme důvody o úspěchu pochybovat.
V roce 2025 uskutečnil Roskosmos jen 17 orbitálních startů. USA jich měly v tom roce více jak desetinásobek, Čína pětinásobek. Pro současné Rusko jasná nevýhra!
Za studené války dokázal tehdejší Sovětský svaz dominovat vesmírnému závodu (i přes ekonomické tlaky). Dnes je situace jiná. Systémové problémy jsou mnohem hlubší, korupce, technologická stagnace, ztráta mezinárodních partnerství a nedostatek motivace zaměstnanců vytvářejí silnou toxickou kombinaci. Zatímco Rusko odkládá expedice a bojuje s dluhy, Čína postupuje plánovitě vpřed. V roce 2024 přivezla sonda Čchang-e 6 poprvé v historii vzorky z odvrácené strany Měsíce. V roce 2026 má Čchang-e 7 prozkoumat jižní pól Měsíce a hledat v ledu zdroje vody. Peking také plánuje vybudovat lunární výzkumnou základnu a vyslat na Měsíc lidskou posádku do roku 2030.
Rusko a Čína sice v roce 2025 podepsaly memorandum o společné výstavbě měsíční jaderné elektrárny (do roku 2036), ale realita je asi jiná (rozhodně v ní Rusko převahu nemá, ba ani není Číně rovna). Čína má centralizovaný, hodně dobře financovaný program a spolupracuje s desítkami zemí (od Francie… …po Pákistán). To Rusko má jen „ambice“ a hodně silnou nostalgii.
Šedesát pět let po Gagarinově letu je jasné jedno – na soutěžení v kosmu nestačí jen dávná minulost. Ruský vesmírný program se nachází na složité křižovatce. Může se pokusit najít své místo třeba v jaderných technologiích nebo jen dál snít o vlastní stanici a „marťanských expedicích“. Otázkou zůstává, zda může Moskva žít jen z minulosti a jak začít tvořit „světlou“ budoucnost? Nebo zůstane jen u nostalgických oslav a velkých prázdných slov? Zatím díky Putinově válčení moc šancí asi mít nebude.
P. S. Dnes, v éře komerčních letů a plánovaných cest na Mars, se jeho 108 minut v kovové kouli může zdát jako "pravěk". Ale byla to jen odvaha /či nerozum, ale povinnost vojáka/ sednout si na vrchol obří nádrže (plechovky) s palivem a nechat se jen tak vystřelit do neznáma, která světu otevřela cestu ke hvězdám. Bez jeho úsměvu a onoho slavného „Pajechali!“ by dnešní ambice SpaceX nebo NASA možná vypadaly úplně jinak.
Buď si jako správný Rus nevážil života nebo to byl fakt hrdina (nakonec moc dobře neskončil a jen bůh ví, jak to s tou stíhačkou bylo. Byl právě rok 1968 a v něm se děly věci...).
