Všude je odtamtud daleko...
Tristan da Cunha je skupina sopečných ostrovů. Je součástí britského závislého území Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha.
Samotný ostrov Tristan da Cunha – souřadnice: 37°9′ j. š., 12°18′ z. d. – se nachází na jihu Atlantického oceánu a patří ke Spojenému království.
Skupinku ostrovů Tristan da Cunha (patří k ní i Nepřístupný ostrov, Slavičí ostrovy a Goughův ostrov, kde je meteorologická stanice, na které pracuje šest lidí) objevil v roce 1506 portugalský mořeplavec Tristão da Cunha, ale bouře mu zabránila, aby u nich zakotvil. Útěchou pro něho může být to, že po něm je toto území dnes pojmenováno.
První průzkum ostrova provedli roku 1767 Francouzi. Bylo prozkoumáno pobřeží ostrova a zjištěna důležitá přítomnost pitné vody. Prvním stálým osadníkem se v roce 1810 stal Jonathan Lambert z Massachusetts, který prohlásil, že ostrov je jeho vlastnictvím. Roku 1812 Lambert zemřel a s ním zaniklo i jeho vlastnictví ostrova.
Roku 1815 byly ostrovy formálně připojeny k Velké Británii. Důvodem bylo omezení snahy Francouzů o osvobození Napoleona Bonaparta z jeho vězení na ostrově Svatá Helena. Britové proto na ostrovech zřídili svou stálou posádku a tím také došlo k zahájení kolonizace těchto ostrovů. Pokusy kolonizovat Nepřístupný ostrov byly ale neúspěšné.
V roce 1867 navštívil ostrov mladší syn královny Viktorie princ Alfred. Na počest jeho návštěvy bylo hlavní a jediné město ostrova Tristan da Cunha pojmenováno Edinburgh of the Seven Seas, tedy „Edinburgh sedmi moří“ (podle princova titulu vévody z Edinburghu). V roce 1880 navštívil ostrov anglický misionář a učitel Erwin H. Dogson.
Po otevření Suezského průplavu v roce 1869 souostroví ztratilo svůj význam pro cesty z Evropy na Dálný východ kolem západu Afriky a to způsobilo velkou izolaci souostroví od zbytku světa. Ostrov nenavštívila několik roků po sobě žádná loď. Jedno z nejdelších období izolace potkalo Tristan da Cunha ve druhé dekádě 20. století. Když tu přistála první loď v létě 1919, informovala obyvatele o začátku, průběhu i výsledku první světové války.
Během 2. světové války byly ostrovy využívány Britským královským loďstvem. Byl odsud kontrolován pohyb námořnictva nacistického Německa na jihu Atlantiku.
Roku 1958 se v nedaleké oblasti jižního Atlantiku uskutečnila operace Argus, což byla série jaderných testů, které zde prováděly USA za účelem zkoumání vlivu jaderné exploze v ionosféře na rádiovou komunikaci. Obyvatelé ostrova o tom nebyli informováni a účinky na jejich zdravotní stav byl monitorovány až mnohem později.
V roce 1961 musel být ostrov evakuován z důvodu narůstající sopečné aktivity. Všichni obyvatelé byli přesídleni na Britské ostrovy, kde byli ubytování ve městě Southampton. Po skončení aktuální sopečné činnosti probíhaly testy a měření za účelem zjištění, zda je možné na ostrově i nadále trvale žít. Většina domů totiž zůstala stát a nebyla dotčena lávou, která vyvřela právě nedaleko hlavního města Edinburghu.
V roce 1963 se v Británii uskutečnilo hlasování mezi bývalými obyvateli Tristanu o návratu: 148 obyvatel hlasovalo pro návrat na ostrov, 5 proti (ti zůstali v Británii natrvalo).
Ostrov je zvláštní nejen specifickou angličtinou, přes obyvatele, kteří používají pouze devět příjmení, až po výjimečné životní podmínky. Především je to vůbec nejodlehlejší místo světa. Od nejbližšího obydleného místa, ostrova Svatá Helena, je vzdálen 2173 kilometrů, od nejbližšího místa na nějakém kontinentu – břehů Afriky, leží 2400 kilometrů a od Jižní Ameriky 3360 kilometrů. Vzhledem k obrovským vzdálenostem a tomu, že na ostrově není žádné letiště, je možné Tristan da Cunhu zásobovat a také navštívit pouze po vodě (a pouze s Brity).
Podle statistických dat z února 2024 tam žilo 292 obyvatel (část z nich přebývá mimo domov) a to především ve městečku Edinburgh of the Seven Seas. Na ostrově žije jen kolem 80 rodin a obyvatele jsou většinou geneticky příbuzní. Používá se pouhých devět příjmení – Collins, Glass, Green (těch je nejvíce, 68 osob), Hagan, Lavarello, Repetto, Rogers, Squibb a Swain. Naprostá většina zdejších lidí má 15 předků (osm mužů a sedm žen), kteří přijeli na ostrov mezi lety 1816-1908.
Obyvatelé ostrova nevlastní mobily (není tam pochopitelně žádná síť) a tak se tam používá pouze satelitní telefon. Televize přes satelit zde vysílá od roku 2001. Půda je společným vlastnictvím. Funguje tam malá škola, obyvatele léčí jeden lékař ve zdravotním středisku, místní se mohou scházet v kavárničce a nakupovat mohou v jednom obchodě. Zdrojem příjmů je prodej mořských raků a poštovních známek.
Život, jak jinak, zde plyne pomalu a poklidně. Spěchat není kde a proč. Nebývá zde ani moc teplo, ani moc zima – v průměru mezi deseti až dvaceti stupni Celsia.
V roce 2005 dostal ostrov přiděleno britské poštovní směrovací číslo (TDCU 1ZZ), které obyvatelům pomohlo usnadnit online objednávky na zboží ze Spojeného království.
