Barvy turistických značek
Mezi červenou, modrou, zelenou a žlutou jsou velké rozdíly. Pokud chodíte českou, ale třeba i rumunskou krajinou (ano, i v Rumunsku vymezili čeští značkaři turistické trasy), nemohli jste si nevšimnout barevných pruhů zvýrazněných po okrajích zářivě bílou barvou. Turistické značky usnadňují navigaci během výletů, zároveň však jejich barva poskytuje základní informaci o náročnosti dané trasy.
Červená
Červená barva je vždycky výrazná, upozorňující na nějaké riziko. Typické je to u dopravních značek. Ty turistické červenou barvou upozorňují jak na délku trasy, tak na náročnost, tedy terén a převýšení. Červeně jsou značeny dálkové nebo hřebenové trasy, přitom ty dálkové mohou být o délce až několika tisíc kilometrů. Např. trasa z německého Eisenachu, jdoucí přes ČR a Slovensko do maďarské Budapešti, měří 938 kilometrů a značená Svatojakubská cesta z Prahy do španělského Santiaga de Compostela má podle značky v pražské Zbraslavi 3 030 kilometrů! Je třeba ale poznamenat, že skrze ČR vede několik větví trasy, jejíž cíl je v Santiagu de Compostela. První z nich byla Brno-Mikulov, která se napojovala na rakouskou cestu.
Modrá
I když výše píšu, že červené trasy bývají nejnáročnější, vždycky je dobré podívat se do mapy na sled vrstevnic. Můžete tak například zjistit, že poměrně příkrá trasa ze Špindlerova Mlýna směrem na Sněžku vede po modré a teprve poslední, krátký úsek je značen červeně. Modře značené jsou obecně významnější trasy.
Zelená
Pokud chcete lépe poznat konkrétní oblast, vyplatí se držet se zelené, takto jsou značené zpravidla místní trasy. Většinou nejsou ani příliš dlouhé, ani příliš náročné. Ale pozor! Pokud vedou horami, je potřeba být obezřetný.
Žlutá
Žlutě značené trasy jsou krátké trasy, spojky nebo zkratky, ale i ty jsou terénem vedené tak, aby se pokud možno vyhýbaly frekventovaným silnicím a nabídly turistovi zajímavé objekty či výhledy. I zde je ale třeba být ve střehu.
Dálkové trasy
O dálkových trasách jsem se již zmínil výše, přesto se u nich ještě zastavím. V zásadě jde u nás o tři trasy známé jako E 3, E 6, a E 10.
Trasa E 3 začíná v Santiagu de Compostela a do ČR vstupuje přechodem Schirnding-Pomezí. Následně prochází Krušnými horami do hor Jizerských, Lužických a ke Krkonošům. Odtud se přesouvá do Polska, odkud se vrací zpět k nám v masivu Kralického Sněžníku a pokračuje na Slovensko. Tato dlouhá trasa končí na Kap Emine na březích Černého moře v Bulharsku.
Trasa E 6 vede přes naše území jen v části jižních Čech mezi hraničními přechody Pomezí a Alžbětín u Železné Rudy.
Trasa E 10 podle Klubu českých turistů začíná na Kap Arkona na Rujáně a Německem pokračuje k Varnsdorfu, prochází Českým středohořím a přes Prahu a Brdy pokračuje do jižních Čech, kde ČR opouští na hraničním přechodu ve Studánkách.
Spoléhat se ale jen na barvy je poněkud ošidné. Vždy je dobré mít po ruce mapu, ať už v některé z aplikací, nebo běžnou papírovou. Výhoda papírové mapy je, že v ní nikdy nedojdou baterky, nevýhoda, že se nedá zvětšit a je potřeba se alespoň trochu umět v ní orientovat.
Nejčastější pásové značení končí (tzv. koncová značka) nikoliv obdélníkem, ale bíle ohraničeným čtvercem. Značené jsou i odbočky k pramenům (čtvercové s piktogramem studánky), hradům (čtvercová s piktogramem hradů, která vypadá jako písmeno L) či vrcholu (čtvercová s piktogramem trojúhelníku mířícího špičkou nahoru jako hora). Ty nebývají delší než 1 kilometr. Zároveň se v terénu čím dál více objevuje cykloznačení, které je na rozdíl od terénního pro pěší na žlutém podkladě s piktogramem kola.
Značení tras má u nás dlouhou historii. Kolem roku 1860 začal německý turistický spolek vyznačovat první trasy v Beskydech. Dnes akce organizuje Klub českých turistů, jež vznikl roku 1888. Rok po svém vzniku (v květnu 1889) začal Klub značit turistické trasy kolem Prahy. První z nich byla na bývalé oblíbené Svatojánské proudy, pak na Karlštejn a jedna byla také vyznačena v Brdech v místě, kde se v současné době nachází část vojenského újezdu Jince.
