Obávaná plzeňská trojka
Plzeňsko nebylo v dobách minulých jen známým krajem řemesel, chovu i vaření nejen piva. Staré pověsti (ne ty od Jiráska, ale ty místní) vyprávějí o minulosti, když krajinu kolem Plzně ovládala obávaná trojice rytířů.
1) Žumbera byl postavou, kde se mýtus o loupeživém rytíři z hradu Litice lámal o realitu městského života. Historikové naznačují, že ve skutečnosti byl Žumbera symbolem tržního pořádku a městské autority (nikoliv zločincem). Jeho jméno bylo po staletí úzce spjato s kašnou, která stávala v severovýchodním koutě plzeňského náměstí. Tato kašna nebyla jen zdrojem vody, ale byla i srdcem tehdejšího města. Pro staré Plzeňany byla natolik posvátná, že se tradovalo, že každý „řádný Plzeňák“ musel být „Žumberovou vodou křtěný“ (vodu na křty v chrámu sv. Bartoloměje totiž brali právě odsud, protože byla nejblíže). Když byla kašna koncem 19. století zrušena, socha Žumbery – symbolu městského tržního pořádku – našla své místo na průčelí domu vedle radnice, odkud na ruch na náměstí shlíží dodnes.
2) Radouš – známý tyran z Radyně byl asi tím nejznámějším. Pán tamního hradu byl postavou, jejíž krutost byla velká jako jeho fyzická zvláštnost – měl prý oslí uši a z úst mu vykukovaly dlouhé kančí zuby. Radoušův příběh je mrazivou kronikou zločinů; svou ohavnost se snažil skrývat pod pokrývkou hlavy, a jakmile někdo jeho tajemství odhalil, následoval krutý trest. Pověsti vyprávějí, že postupně zavraždil všech šest svých manželek, které nejdříve unesl jako mladé dívky z blízkých vesnic, ale ony na jeho „zvláštnost“ přišly a ušetřil jen tu sedmou (protože byla němá). Ještě děsivější je však tradovaná zmínka o jeho dětech: Radouš neváhal zavraždit ani vlastní potomky (bez rozdílu chlapce nebo dívku), pokud se narodili se stejnou vizáží jako on (viděl jen svou vlastní ohavnost, kterou tak nenáviděl). Radouš prý po sobě zanechal šestnáct tajných podzemních chodeb s pokladem. Ten ale hlídá zlý černý pes!
3) Péda byl záhadný vládce Pecihrádku (pozdně středověkého tvrziště na ostrohu nad Berounkou naproti doubraveckému spilitovému Chlumu), který patřil k boleveckým lesům. Pecihrádek byl tehdejším strážním hrádkem, o němž se bohužel nedochovaly žádné písemné zprávy ani zbytky stavby (pravděpodobně byla dřevěná).
Zatímco Žumbera byl „městským“ rytířem a Radouš vládl z výšin svého hradu ležícího jihovýchodně od Plzně, Péda představoval „severní stráž“, ukrytou v hlubokých lesích.
Je zajímavé, že i když každý z těchto tří rytířů ovládal jinou část plzeňského regionu, byli Žumbera, Radouš a Péda v lidovém vyprávění nerozlučně spjati.
Plzeňané si je v pověstech vytvořili jako jakýsi „trojlístek“ obávaných dobrodruhů, kteří měli společně terorizovat své okolí. Zatímco Radouš z Radaně, Žumbera z Litic v pověstech často „spolupracovali“ při přepadávání kupců na hlavních obchodních cestách, Péda z Pecihrádku v tomto mýtickém trojúhelníku plnil roli onoho „tichého společníka“ ukrytého v severovýchodních lesích. Jejich vzájemné pouto nebylo faktem, ale povedeným vypravěčským tahem našich předků, kteří si pomocí těchto tří „zlých“ postav dokázali vytvořit „mapu všech nástrah“, které na tehdejšího příchozího do okolí města mohly číhat.
To bylo ale kdysi (dnešní mladí "mobilní" lidé by možná řekli v pravěku). Dnes díky našim skvělým vládám žijeme v klidu, míru, blahobytu a pohodě (i když policisté a bachaři z Bor to vidí asi trochu jinak). Každý se ale nějak živit musí (dříve i dnes)...
