Dušičky
Každý rok na Dušičky zapalujeme svíčky a vzpomínáme na své již zemřelé blízké. Málokdo ale asi ví, kdo tento svátek zavedl, proč vznikl a jak se během více než tisíce let proměnil. Původně nešlo jen o vzpomínání na zemřelé, ale především o snahu pomoci jejich duším.
Na konci 10. století v burgundském klášteře Cluny, v jednom z nejvýznamnějších duchovních center tehdejší Evropy, působil opat jménem Odilo.
Evropa byla před tisíci lety jiným světem než je ta dnešní. Smrt byla každodenní součástí života. Nemoci, hlad, války a tehdejší vysoká dětská úmrtnost připomínali lidem, jak nejistá je jejich pozemská existence (všichni máme zdejší pobyt jen dočasně propůjčený a to už věky).
Opat Odilo přišel s myšlenkou, která se později rozšířila po celém křesťanském Západě. Jeden den v roce by měl být věnován společným modlitbám za všechny zemřelé (podle datování se tak mělo stát v roce 998). Tento opat stanovil 2. listopad jako den, kdy se mají v klášterech clunyjského společenství sloužit bohoslužby a konat modlitby za zemřelé. Tak vznikl základ svátku, kterému dnes říkáme Dušičky.
Modlitby za zemřelé znalo křesťanství už po staletí. Zásluha opata spočívala v tom, že jim dal pevné místo v kalendáři a pomohl vytvořit určitou tradici.
Pro středověkého křesťana nebyla smrt definitivním koncem lidské existence. Věřilo se v pokračování života duše a v možnost jejího posmrtného očištění. Z těchto představ se postupně rozvinulo katolické učení o očistci. Zemřelý tedy podle této víry mohl potřebovat pomoc. A tu mu mohli poskytnout živí (modlitbou, zádušní mší, almužnou nebo dobrým skutkem vykonaným v jeho prospěch).
Dušičky původně nebyly dnem osobních vzpomínek. Byly dnem duchovní solidarity mezi živými a mrtvými. Zvláštní pozornost patřila i těm, na které si už nikdo nepamatoval (chudým, osamělým, dávno zapomenutým zemřelým).
Současný návštěvník hřbitova zapaluje s pietou svíčku, protože si chce připomenout člověka, kterého si vážil a měl ho rád (středověký člověk se za zemřelého modlil i proto, že věřil, že tím může ovlivnit jeho posmrtný úděl).
Dušičky připadají na 2. listopadu, na den bezprostředně po svátku Všech svatých. Toto sousedství není náhodné. První listopadový den patří v katolické tradici všem svatým, tedy těm, kteří již dosáhli nebeské blaženosti. Následující den je věnován modlitbám za ostatní zemřelé. Oba svátky tak spolu vytvářejí duchovní celek.
Zapalování svíček mělo kdysi jiný význam než má dnes. Podle některých lidových představ mohlo světlo nebo tuk v lampách přinášet duším úlevu od utrpení v očistci. Tyto zvyky ale nebyly všude stejné. Lišily se kraj od kraje a mnohé z nich patřily spíše k lidové víře než k oficiálnímu učení církve.
Pro dnešní Dušičky je typický hřbitov plný květin, věnců a svíček. Ve starších dobách bývaly venkovské hroby mnohem prostší. Často je označoval jen dřevěný kříž a jejich úprava byla velmi skromná. V průběhu 19. století se postupně proměňoval vztah společnosti ke hřbitovům a rodinným hrobům. Větší důraz se kladl na náhrobky, jejich údržbu a osobní připomínání jednotlivých zemřelých. Zdobení hrobů květinami a věnci se v českém prostředí výrazně rozšířilo po první světové válce (1914-1918). Proměňoval se však nejen vzhled hřbitovů, ale také samotný význam svátku.
Náboženské obřady zůstávaly důležité, postupně se však stále více prosazovala rodinná vzpomínka. Ve 20. století, zejména s pokračující sekularizací společnosti, se Dušičky pro mnoho lidí staly tradicí, kterou dodržovali bez ohledu na náboženské přesvědčení. Člověk už nemusel věřit v očistec, aby cítil potřebu navštívit hrob svých rodičů nebo prarodičů, příbuzných.
Za tisíc let Evropou prošly náboženské reformy, války, revoluce, průmyslová proměna společnosti i období, kdy byla víra postupně vytlačována z veřejného života. Přesto Dušičky nezmizely. Změnily se ale jejich obřady, podoba hřbitovů i představy lidí o smrti. Potřeba udržovat spojení s těmi, kteří nám již odešli ale zůstala.
Svátek, který původně vznikl proto, aby živí pomáhali mrtvým, dnes mnohým pomáhá v opačném směru. Pomáhá živým vyrovnávat se se ztrátou, uchovávat rodinnou paměť a aspoň na chvíli se zastavit v každodenním stále se zrychlujícím shonu (dnes se „jede“ na výkon).
