Vybrané ekonomické regiony evropského Ruska
14. 10. 2014
|
Po rozpadu SSSR v prosinci 1991 a vzniku Ruské federace jako nástupce bývalé RSFSR došlo k novému administrativnímu i ekonomickému uspořádání největší země světa. Za vlády Borise Jelcina v 90. letech 20. století bylo vytvořeno celkem 89 regionů: 47 oblastí + samosprávná města Moskva a Sankt Peterburg, 21 republik, 6 krajů, 10 autonomních okruhů a 1 autonomní oblast (Židovská). Toto samosprávné uspořádání bylo na ruské poměry poměrně demokratické, vliv centrální vlády v Moskvě byl značně omezen. Některé regiony, zejména pak republiky, se začaly chovat někdy až příliš sebevědomě, svobodně, tržně (Tatarstán, Kalmycko, Ingušsko, Čečensko ...). Koncem roku 1999 odstoupil z funkce prezident Boris Jelcin a uvedl do prezidentské funkce Vladimíra Putina. Ten byl pak ve volbách v květnu 2000 zvolen novým prezidentem Ruska. Hned po svém zvolení se rozhodl posílit svoji moc. Stávající regiony sice zůstaly nezměněny, ale byly zřízeny vyšší nové „Putinovy superregiony“, které prostřednictvím tzv. prezidentových zmocněnců měly kontrolovat činnost regionálních lídrů a gubernátorů v „příliš samostatných regionech“. Nové vymezení vstoupilo v platnost dne 19. ledna 2010.
Od té doby se Rusko ekonomicky dělí na 8 federálních regionů – Centrální s hlavním městem Moskva, Severozápadní s Petrohradem /město Sankt-Peterburg je samostatným regionem, region v okolí města se jmenuje Leningrad a do „severozápadu“ patří 11 dalších menších částí/. Dalším regionem je Severokavkazský s centrem ve městě Pjatigorsk, Jižní federální okruh s centrem Rostov na Donu, následuje region Povolží s centrem v Nižném Novgorodu, dalším je Uralský s centrem v Jekatěrinburgu, Sibiřský s Novosibirskem. Osmým ekonomickým regionem je Dálný východ s hlavním střediskem Vladivostok.
Jako příklady evropských regionů Ruska dále uvádím tyto vybrané: ze superregionu Centrum, a) Moskevskou oblast, ze superegionu Severozápad, b) Leningradskou a c) Kaliningradskou oblast, ze superregionu Povolží d) Tatarstán. Z evropsko–asijského superregionu Ural evropský region e) Sverdlovská oblast.
a) Moskevská oblast Rozloha: 47 000 km2
Počet obyvatel: 6 702 000 (bez Moskvy) [20]
Hlavní město: Moskva s 8 957 000 obyvatel má samostatný statut. V oblasti včetně hlavního města žije celkem 15 612 000 obyvatel. [2011]
Moskevská oblast obepíná hlavní město Ruské federace Moskvu. Na severu sousedí s Tverskou a krátce i s Jaroslavlskou oblastí, na východě s Vladimirskou oblastí, na jihu s Rjazaňskou a Tulskou oblastí, na západě s Kalužskou a se Smolenskou oblastí.
Průměrné lednové teploty dosahují –10° C, červencové 17° C. Celkem 79 % obyvatel oblasti žije v městské zástavbě. Na území oblasti převládají smíšené lesy.
Mimořádně široce je v oblasti rozvinuto strojírenství, včetně dopravní techniky, strojů, zařízení a přístrojů, dále chemie (minerální hnojiva, umělé hmoty, umělá vlákna, barvy a laky), elektrotechnický, textilní, obuvnický, oděvní a potravinářský průmysl a výroba stavebnin, také cementu a skla. Nezanedbatelná je těžba a zpracování dřeva a černá metalurgie. Důležitý je podíl vojensko–průmyslového komplexu. Dlouhou tradici má lidová umělecká výroba z keramiky, dřeva i kovů. V oblasti se těží rašelina. Elektrickou energii dodávají Kaširská a Šaturská hydroelektrárna. Zemědělská výroba je zaměřena na zásobování městských obyvatel, pěstuje se zelenina, brambory a dále krmné plodiny a obiloviny. Rozsáhlé je skleníkové hospodářství. Chová se hovězí dobytek, prasata a drůbež.
K říční dopravě jsou využívány splavné řeky Moskva, Oka a Moskevský kanál.
Významnými městy jsou:
Sergijev Posad – ležící SSV od Moskvy vznikl v okolí pravoslavného klášterního komplexu Trojicko-Sergijevské lavry, která je vzpomínaná již v roce 1340. Od roku 1930 do roku 1990 mělo město název Zagorsk. Ve městě se vyrábí optické přístroje, strojírenské výrobky, zastoupena je elektrotechnika, chemie, včetně výroby laků a barev, spotřební průmysl. Tradiční je výroba hraček. Ve městě je sídlo podniku RADON. Jeho hlavní činností je skladování radioaktivního odpadu.
Zelenograd SZ od Moskvy je městem od roku 1963, má 146 000 obyvatel. Je centrem kosmického průmyslu, v sovětských dobách byl přísně uzavřeným městem.
Ščelkovo SV od Moskvy je městem od roku 1925 se 104 000 obyvatel má rozvinutou chemii, výrobu válcovaného materiálu, čerpadel a technických tkanin.
Chimki leží na SZ od hlavního města Ruské federace na Moskevském kanále a mají 125 000 obyvatel. Nejvýznamnějším podnikem je PROMOBUV, zastoupena je výroba z plastických hmot.
Noginsk východně od Moskvy má 119 000 obyvatel. Ve městě se vyrábí tepelná zařízení a technické pryže
Kaliningrad SV od Moskvy je městem od roku 1938 a má 146 000 obyvatel. Zastoupen je průmysl dřevařský, textilní a strojírenský.
Ljubercy ležící VJV od Moskvy jsou městem od roku 1925. Mají 160 000 obyvatel a jsou významnou železniční křižovatkou. Ve městě se vyrábí zemědělské stroje, elektrické hudební nástroje a rozsáhlé jsou i kapacity na zpracování dřeva.
Východně od Ljubercy se nachází město Žukovskij se 100 000 obyvateli. Hlavními obory jsou strojírenství a průmysl stavebních hmot (výroba panelů).
Východně od předchozích měst leží Ramenskoje s 85 000 obyvatel. Převládá strojírenství, včetně výroby nástrojů, průmysl textilní a potravinářský.
Domodedovo ležící jižně od Moskvy má sice jen 49 000 obyvatel, ale u města se nachází jedno ze čtyř nejvýznamnějších moskevských letišť využívané především k vnitrostátní dopravě. Ve městě je rozvinut průmysl strojírenský, stavebních hmot a význam má z hlediska zaměstnanosti žen závod na výrobu vlněných látek.
Přístavem na řece Moskva jihovýchodně od Moskvy leží Voskresensk s 77 000 obyvatel. Mezi hlavní podniky města patří MINUDOBRENIJA a MAŠINO–STROJITĚL. Ve městě se také vyrábí cement a spotřební zboží.
Již ve 12. století byla známa Kolomna. Je přístavem na řece Oka jihovýchodně od Moskvy, v současnosti má 157 000 obyvatel. Ve městě se vyrábějí motorové lokomotivy, velké obráběcí stroje, textilní stroje a zařízení na výrobu cementu.
Na řece Oka leží také přístav Serpuchov se 141 000 obyvatel. Má rozsáhlý strojírenský, chemický, textilní a potravinářský průmysl.
V Podolsku jižně od Moskvy žije 208 000 obyvatel. Jsou zde podniky vojensko–průmyslového komplexu (laserová technika), průmyslu textilního, strojírenského (nově moderní výroba šicích strojů značky SINGER), elektrotechnického (včetně výroby vodičů), výroba technické keramiky, stavebních jeřábů a cementárna.
V Mitišči severně od Moskvy se nachází známý MITIŠČINSKIJ MAŠINOSTROITĚLNIJ ZAVOD vyrábějící dopravní prostředky pro městskou hromadnou dopravu (např. vagóny pro metra).
b) Leningradská oblast Rozloha: 85 900 km2
Počet obyvatel: 1 670 000 [2011]
Hlavní město: Sankt-Peterburg (5 001 000 obyvatel)
Leningradská oblast ležící u Finského zálivu má své administrativní orgány v Sankt-Peterburgu, který však tvoří samostatný subjekt Ruské federace (podobně jako Moskva). Oblast na severu tvoří ruskou hranici s Finskem, na západě ruskou hranici s Estonskem, na jihozápadě sousedí s Pskovskou oblastí, na jihu s Novgorodskou oblastí, na východě s Karelskou republikou.
Průměrné lednové teploty se pohybují okolo –7 °C, červencové dosahují 15 stupňů Celsia. Největšími řekami oblasti jsou Něva, Volchov a Svir, největšími jezery Ladožské a Oněžské.
Většina obyvatel oblasti (66 %) žije v městské zástavbě. Podle národnostního složení je 92 % Rusů, dále zde žijí Ukrajinci, Finové, Bělorusové, Židé a Estonci.
V Leningradské oblasti se těží bauxit, břidlice a rašelina. Oblast patří k významným energetickým centrům Ruska s rozvinutým průmyslem elektrotechnickým, strojírenským, loďařským, ale i s výrobou nástrojů a vagónů. Celoruský význam má černá a barevná metalurgie, chemie a petrochemie, spotřební a dřevozpracující průmysl, výroba papíru, potravin a stavebnin. Energii dodávají hydroelektrárny na řekách Svir, Volchov, Vuoksa a Narva, ale také Leningradská atomová elektrárna se čtyřmi reaktory po 1 000 MW.
Zemědělství je zaměřeno na chov skotu, prasat, na pěstování krmných plodin, obilnin, brambor a zeleniny.
Dopravně důležité vodní cesty vedou Bělomořsko-baltským kanálem, po Ladožském a Oněžském jezeře, po splavných řekách Něva a Svir. Mořskými přístavy jsou Sankt-Peterburg a Vyborg. Na břehu Finského zálivu se nachází lázeňská oblast.
Největším městem v severní části oblasti je mořský přístav Vyborg. Dnešní město má 80 000 obyvatel. Je železniční křižovatkou s průmyslem strojírenským, spotřebním, textilním, potravinářským a s výrobou stavebních hmot. Ve Vyborgu končí 34 kilometrů dlouhý Sajmenský průplav, vybudovaný v roce 1856, po druhé světové válce zrekonstruovaný a v roce 1962 pronajatý Finsku. Průplav spojuje jezero Saimaa a jezerní systém jihovýchodního Finska s Finským zálivem. Pevnost Kronštadt ležící severozápadně od centra Sankt-Peterburgu byla založena v roce 1703 Petrem I. jako součást ochrany Petrohradu na ostrově Kotlin. Kronštadt byl dějištěm významného proticarského povstání v letech 1905–1906 a protibolševického povstání v roce 1921. Významnou architektonickou památkou města je „Morskij sobor“ z let 1903 až 1913.
Petrodvorec ležící západně od Sankt-Peterburgu a jihovýchodně od Kronštadtu byl založen Petrem I. v roce 1709 jako letní rezidence ruských carů. Cenný architektonický komplex carské rezidence byl značně poškozen v době německé okupace, zrestaurován byl po roce 1945. Petrodvorec patří mezi turisticky nejvíce navštěvované památky dnešního Ruska. V současnosti ve městě žije 75 000 obyvatel. Nejvýznamnějším podnikem je závod na výrobu hodin a hodinek.
Kolpino jihovýchodně od Sankt-Peterburgu má 132 000 obyvatel. Nejvíce se na zaměstnanosti obyvatel podílejí slévárenské provozy. K předním podnikům města patří IŽORSKIJ ZAVOD.
V severovýchodním výběžku obasti je Podporožje s výrobou lodí, sloupů pro vodiče vysokého napětí a s dřevozpracujícím průmyslem. Nedaleko města se nachází Vechněsvirskaja elektrárna.
Ivangorod leží na břehu řeky Narva v blízkosti estonského města Narva. Výroba je zaměřena na parní kotle, potrubí, zpracování lnu a výrobky z dovážené juty.
Jižně od Ivanogorodu a Narvy se nachází město Slancy. V okolí města se těží a ve městě zpracovává břidlice, význam má i výroba cementu.
Sosnovyj Bor západně od Sankt-Peterburgu má 55 000 obyvatel. Na teritoriu města se nachází Leningradská atomová elektrárna.
Leningradská oblast má preferované zahraniční obchodní vztahy se sousedním Finskem. Jednou z největších investičních akcí s účastí zahraničního kapitálu je projekt přeměny bývalého vojenského letiště Veščevo na mezinárodní nákladní letiště Vyborg. Cena přestavby je odhadována na 160 milionů USD.
c) Kaliningradská oblast Rozloha: 15 100 km2
Počet obyvatel: 880 000 [2011]
Hlavní město: Kaliningrad (412 000 obyvatel)
Kaliningradská oblast je ruskou enklávou na pobřeží Baltského moře. Na severu a východě sousedí s Litvou, na jihu s Polskem.
Průměrné lednové teploty se pohybují mezi –3°C až –5 °C, červencové dosahují 15 °C až 17 °C.
V oblasti žijí převážně Rusové (80 %), menšinami jsou Bělorusové, Ukrajinci a Litevci. Němců je zatím asi jen 0,15 %, jejich počet se pravidelně zvyšuje. Převládá městské obyvatelstvo (79 %) žijící ve 22 městech.
V roce 1990 byla v oblasti zřízena svobodná ekonomická zóna Jantar. Významný je podíl průmyslu potravinářského se zaměřením zvláště na zpracování ryb. Strojírenský průmysl je zaměřen zejména na výrobu a opravy dopravních prostředků a zařízení, rozsáhlá je výroba papíru a celulózy. Tradiční je černá metalurgie a také těžba a zpracování jantaru, zvláště v okolí obce Jantarnyj na západním pobřeží Baltu.
V zemědělství oblasti převládá živočišná výroba (chov skotu, prasat a drůbeže), chová se i kožešinová zvěř. Rostlinná výroba je zaměřena na pěstování zeleniny, brambor a krmných směsí.
Splavné řeky Neman a Pregola jsou využívány k lodní dopravě.
Hlavní oblastní město Kaliningrad (do roku 1946 nazývané Königsberg) bylo založeno českým králem Přemyslem Otakarem II. a řádem německých rytířů roku 1255. Na začátku dvacátého století ve městě žilo 188 000 obyvatel. Město bylo silnou pevností s rozvinutou strojírenskou výrobou, slévárnami, koželužnami, vápenicemi, ale i s výrobou cukrovinek, hlavně marcipánu a zpracováním tabáku. Dne 6. dubna 1945 bylo dobyto sovětskými vojsky jako takřka zničené a rozhodnutím postupimské konference se i s přilehlým územím stalo součástí Ruské federace Sovětského svazu. Kaliningrad je významným přístavem, vojenskou a rybářskou základnou. Průmysl je orientován na provoz přístavu (opravny lodí, výroba přístavních jeřábů, konzervárny a zpracování ryb). Strojírenský průmysl města produkuje železniční nákladní vagóny a silniční stroje, významné jsou i kapacity na výrobu papíru a celulózy. Město má vlastní letiště a pravidelné letecké spojení s Moskvou, ale i s dánskou Kodaní.
Po rozpadu SSSR v roce 1991 význam Kaliningradské oblasti jako „okna do vzdáleného zahraničí“ vzrostl. Kaliningrad je stále citlivou otázkou ruské politiky. Ruská vláda přijala rozhodnutí v lednu 1996 „O zvláštní ekonomické zóně v Kaliningradské oblasti“. Začala zatím sice nevelká imigrace ruských Němců (celkově jich je v Rusku na dva miliony) do této oblasti. V praxi se jedná především o spolupráci s německými humanitárními, společenskými a kulturními organizacemi, rozvíjí se však i hospodářská spolupráce, v některých směrech financovaná i Evropskou unií. Například německý fond Daimler-Benz věnoval od roku 1993 každoročně 50 tisíc DEM na vzájemné výměny vědců.
Vzhledem k tomu, že v této oblasti Ruska se mimo Kaliningradu nacházejí poměrně malá a ne příliš významná města, uvádíme spíše pro zajímavost jen některá. Jde o Sovetsk a Neman na litevské hranici (význam má výroba papíru a celulózy), přístavy na Baltu Svetlogorsk, Svetlyj a Baltijsk, klimatické a balneologické lázně Zelenogradsk severně od Kaliningradu, Černjachovsk a Gusev ve východní části oblasti (keramika, porcelán, osvětlovací zařízení, zpracování kůží, textil).
Protože území oblasti nemá přímou návaznost na ostatní ruské území, důležité tranzitní otázky se staly součástí rusko–polských a rusko–litevských ujednání.
d) Tatarská republika Rozloha: 68 000 km2
Počet obyvatel: 3 803 000 [2011]
Hlavní město: Kazan´ (1 001 000 obyvatel)
Republika Tatarstán se rozprostírá ve středním Povolží. Na severu hraničí s Marijskou republikou, Kirovskou oblastí a Udmurtskou republikou, na východě s Baškortostánem, na jihu s Orenburgskou a Samarskou oblastí, na západě s Uljanovskou oblastí a s Čuvašskou republikou.
Průměrná teplota v republice se pohybuje v lednu od –13 °C do – 18 ° C, v červenci od 19 °C do 20 °C.
Na většinou rovinatém území Tatarstánu žije převážně městské obyvatelstvo (72 %). Z hlediska národnostního složení je nejvíce Tatarů (48 %), dále Rusů (43,3 %), Čuvašů (3,7 %), Ukrajinců (0,9 %), žije zde dalších 114 národností (Mordvini, Udmurti, Marijci, Baškirové atd.).
Tataři jsou druhou nejpočetnější národností dnešní Ruské federace. Na konci existence Sovětského svazu (1991) uváděla oficiální statistika 6,65 milionů Tatarů. Ti se dělí na několik skupin. Nejvýznamnější jsou kazaňští, astrachaňští, krymští a sibiřští Tataři. Početné skupiny se historicky odlišovaly způsobem obživy i celkovou kulturou. Tataři jsou převážně muslimové (sunité), část přijala v 16. až 18. století pod ruským nátlakem pravoslaví.V 6. až 9. století byl termín Tataři používán pro souhrnné označení mongolských kmenů, ve 13. až 14. století byl rozšířen i na různé další národnosti Euroasie. V 16. až 19. století označoval tento termín turecké a jiné národnosti na okraji ruského území.
Koncem minulého století se vzmáhalo národnostní hnutí na čele s mladou tatarskou inteligencí a dosáhlo vrcholu po únorové revoluci v roce 1917. Sovětská moc byla na území Tatarstánu vyhlášena na přelomu let 1917–1918, ale již v srpnu 1918 byla Kazaň a její okolí obsazena československými legionáři a později bělogvardějskými vojsky. Sovětská moc byla na celém tatarstánském území znovuobnovena až začátkem roku 1920.
Nová historie Tatarstánu začala 31. srpna 1990 vyhlášením suverenity republiky a požadavkem řešit na novém právním základě vztah k tehdy ještě existujícímu Sovětskému svazu a k Ruské federaci. Tatarstán tak učinil jako první z ruských regionů. Ve volbách 12. června 1991 byl zvolen první prezident Tatarstánu Mintimer Šajmijev, zároveň byly bojkotovány ruské prezidentské volby. Po moskevském puči v srpnu 1991 velmi zesílily tendence k úplnému osamostatnění a Tatarstán odmítl v březnu 1992 podepsat Federální smlouvu a přijal vlastní ústavu, kde je Tatarstán charakterizován jako „suverénní stát“, subjekt mezinárodního práva asociovaný s Ruskou federací. Ruský parlament však označil předchozí vyhlášení jeho suverenity za protiústavní. Teprve 15. února 1994, po velmi složitých a dramatických jednáních, byla s Moskvou podepsána smlouva o dělbě pravomoci, na jejímž základě byla Tatarstánu poskytnuta rozsáhlá rozhodovací práva, zvláště v ekonomické oblasti. Suverenita Tatarstánu byla fakticky potvrzena pěti mezivládními dohodami, přičemž základní z nich zabývající se rozpočtovými otázkami, poskytla Tatarstánu bezprecedentní volnost v daňové oblasti.
Základem ekonomiky Tatarstánu je těžba a zpracování ropy (TATNĚFT) a zemního plynu. Zásoby ropy jsou odhadovány na 12 miliard tun. V posledních letech se těží v průměru 25–30 milionů tun ropy. U Almet´jevska se nachází největší povolžské ložisko ropy. Zde začíná ropovod Družba vedoucí do ČR, Polska, SRN, Slovenska a Maďarska. K dalšímu přírodnímu bohatství republiky patří hnědé a černé uhlí, rašelina, uhelné břidlice, měděné rudy a jíly.
Významnými průmyslovými odvětvími jsou petrochemie, chemie a farmacie. Ve strojírenství dominuje výroba nákladních automobilů (KAMAZ, ELAZ), letadel, těžebních zařízení a obráběcích strojů, nezanedbatelná je výroba spotřebního zboží, říčních lodí a také potravin. Podniky vojenskoprůmyslového komplexu, které mají svůj počátek v evakuovaných závodech ze západních částí Ruska na začátku druhé světové války, jsou známými výrobci vrtulníků řady MI (v náběhu je výroba MI 38), dříve strategických bombardérů TU 160 „Blackjack“ a TU 22 M 3 „Back–fire“, speciální optiky, ale i raketového paliva.
Tatarstán zajišťuje 40 % celoruské produkce syntetického kaučuku, 30 % polyetylénu, 25 % automobilových pneumatik, 50 % fotomateriálů. Celková ekonomická síla Tatarstánu představuje 4 % produkce Ruska.
Významnými městy jsou:
Hlavní město Tatarstánu Kazan´. Je centrem strojírenství (výroba letadel, vrtulníků, kompresorů, zemědělské techniky, psacích strojů a přístrojů), rozvinuté chemie (syntetický kaučuk, fotochemie) a v neposlední řadě se zde zpracovávají kůže a kožešiny. Blízká Kujbyševská přehrada si vynutila vybudování deseti ochranných hrází města v celkové délce přesahující 25 kilometrů. Její vody dosahují až k samotnému Kazan´skému kremlu. Kazan´ má přímé letecké spojení do zahraničí, mimo jiné také s Istanbulem. Do Kazan´e létá i německá společnost Lufthansa.
Zelenodolsk je přístavním městem na Volze. Jeho 93 000 obyvatel je zaměstnáno především v dřevozpracujícím a textilním průmyslu.
Mendělejevsk se do roku 1967 nazýval Bondjužskij. Nedaleko města se těží ropa, ve městě je významná petrochemie.
Nižněkamsk je přístavem na řece Kamě se 189 000 obyvatel. Je také střediskem petrochemie (syntetický kaučuk, pneumatiky).
Naberežnyje Čelny jsou přístavním městem na řece Kamě s 500 000 obyvatel. Byly založeny v roce 1640, v letech 1983–1988 měly název Brežněv. Ve městě je výroba nákladních automobilů KAMAZ, stavebních hmot, průmysl dřevozpracující, textilní a potravinářský. Nedaleká Nižněkamská hydroelektrárna má kapacitu 1250 MW.
Bugulma s 85 000 obyvatel je centrem těžby ropy a s tím souvisí i důležitost železniční stanice (přeprava ropy). Ve městě jsou strojírenské kombináty NĚFTĚAVTOMATIKA, BUGULMANĚFTĚMAŠ, známá je výroba potravin a porcelánu. Město proslavil devíti humornými povídkami český spisovatel Jaroslav Hašek.
Z dalších měst Tatarstánu stojí za zmínku ještě např. na východě ležící Aznakajev a na severu Agryz.
Tatarstán je prakticky soběstačný v zemědělství a tím i v potravinách. Rostlinná výroba, představující okolo 30 % celkové zemědělské produkce, je především orientována na pěstování obilnin, krmných plodin, brambor, cukrovky, slunečnice a zeleniny. Převažující živočišnou výrobu představuje chov skotu, prasat, ovcí a drůbeže. Tradiční je i včelařství. Na třetině území republiky je úrodná černozem, 16 % zabírají lesy. Pro republiku je dopravně nenahraditelná splavná řeka Volha a také splavné dolní toky jejich přítoků, zvláště Kama.
Čelné místo ve struktuře exportu zaujímají výrobky petrochemického a chemického průmyslu, v importu stroje a zařízení, pozemní dopravní prostředky, textil a v zemi nepěstované plodiny pro potravinářství.
e) Sverdlovská oblast Rozloha: 194 800 km2
Počet obyvatel: 4 702 000 [2011]
Hlavní město: Jekaterinburg (1 371 000 obyvatel)
Sverdlovská oblast se nachází v podhůří Severního a Středního Uralu. Na severu má krátkou hranici s republikou Komi, na východě s Chanty–mansijským autonomním okruhem a Tjumeňskou oblastí, na jihu s Kurganskou a Čeljabinskou oblastí a Baškortostánem a na západě s Perm´skou oblastí. Územím oblasti prochází hranice mezi Evropou a Asií. Průměrné lednové teploty dosahují –16 °C až –20 °C, červencové 16 ° C až 19 ° C. Většina obyvatel (87 %) žije v 44 městech oblasti. Národnostně převládají Rusové.
Oblast je poměrně bohatá na nerostné suroviny, zvláště na železnou rudu, měď, mangan, nikl, zinek, titan, bauxit, azbest, hnědé a černé uhlí, rašelinu, platinu, zlato, stříbro, drahokamy a mramor. Byla odkryta také naleziště ropy. Podnik URALNĚFT vytěžil první ropu v roce 1995, těží se i zemní plyn.
Celoruský význam mají podniky se zaměřením na hutnictví železa a barevných kovů. V Kačkanarském důlním úpravárenském závodě se zpracovává železná, titanová a vanadiová ruda. Nejvýznamnějším metalurgickým závodem je Nižnětagilský kombinát. Hutnictví barevných kovů představují Bigoslavská a Uralská měďná huť a Severalboksitruda. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou strojírenství (URALMAŠ, TURBOMOTORNYJ ZAVOD, URALCHIMMAŠ, URALELEKTROŤAŽMAŠ, IRBYTSKIJ ZAVOD na výrobu motocyklů), chemie (syntetické pryskyřice, plasty, kyselina sýrová, organická a anorganická chemie se závody PLASTIK, CHROPNIK), těžba a zpracování dřeva (TURINSKIJ ZAVOD na výrobu buničiny a papíru, NOVOAJALINSKIJ ZAVOD).
Mohutný vojensko–průmyslový komplex zahrnuje okolo padesáti závodů, vědeckých ústavů a konstrukčních kanceláří se zaměřením na jaderné a kosmické výzkumy (Zarečnyj). Konverze (přeměna) tohoto, dříve dominujícího odvětví v ekonomice oblasti, je velmi palčivým problémem.
Objemem průmyslové výroby patří Sverdlovská oblast ke špičce ruských regionů. Elektrickou energii pro oblast zajišťují Reftinská a Sredněuralská elektrárna a Belojarská atomová elektrárna.
Rostlinná výroba produkuje především obilí a krmné kultury, chová se skot, prasata a ovce.
Hlavním městem oblasti je Jekaterinburg. Byl založen v roce 1723 jako hutnické středisko. V letech 1924–1991 se nazýval Sverdlovsk. Od 25. 7. 1918 bylo město obsazeno čs. legiemi, později bělogvardějskými vojsky. Sovětská moc byla znovu obnovena až za rok dne 15. 7. 1919. Dnes patří Jekaterinburg mezi přední ruská průmyslová centra. Je centrem uralského hornictví a hutnictví, významným obchodním centrem s výrobou železa, zároveň i významným železničním uzlem. Silně je ve městě zastoupeno strojírenství (URALMAŠ, URALELEKTROTJAŽMAŠ, URALCHIMMAŠ, TURBO–MOTORNYJ ZAVOD), závody produkující těžební a metalurgická zařízení, dopravní stroje a ložiska, černá metalurgie, chemie, farmacie, potravinářský průmysl a výroba stavebních hmot. Klasické je broušení polodrahokamů a drahých kamenů, přičemž zpracování malachitu začalo již v roce 1751. V okolí města se těží zlato. Tradiční je chov skotu. Jekaterinburg má vlastní letiště s pravidelným spojením nejen s Moskvou, ale i například se společností LUFTHANSA má pravidelnou linku do Frankfurtu.
Významnými městy oblasti jsou:
Serov vzniklý roku 1894. V současné době má 100 000 obyvatel. Ve městě je zastoupena černá metarulgie a dřevozpracující průmysl.
Nižnij Tagil byl založen roku 1725. Dnes je centrem těžby měděné rudy. Ve městě žije 424 000 obyvatel. Mezi nejvýznamnější závody černé metalurgie patří NIŽNĚTAGILSKIJ METALURGIČESKIJ KOMBINAT. Ve strojí-renství převládá výroba železničních vagónů, kotlů a radiátorů, lékařských nástrojů. Bezvýznamné není ani koksárenství a chemický průmysl (URALCHIMPLAST).
Pervouralsk byl založen roku 1730. V roce 2008 ve městě žilo na 135000 obyvatel. V okolí města se těží železná ruda a vápence. Významná je výroba elektrických svařovacích aparátů a trubek.
Kamensk-Uralskij vznikl koncem 17. století. Je významným železničním uzlem se 202 000 obyvatel. Jeho závody vyrábějí hliník, potrubí a zařízení pro metalurgii.
Novouralsk s 94 000 obyvatel, dříve utajované zbrojní centrum vystupující pod označením Sverdlovsk 44, zpracovává 90 % uranu Ruské federace.
Sverdlovská oblast se řadí k bohatým ruským regionům. Hlavní exportní komodity jsou produkty hutnictví železa a barevných kovů, strojírenská produkce, dřevo, výrobky z buničiny a papíru a chemické produkty.
K nejvýznamnějším obchodním partnerům patří Čína, Nizozemsko, USA, Británie, Německo a Japonsko.
|
