Změny klimatu v Antarktidě a tučňáci
1. 6. 2011
Změnami klimatu je nejdotčenější samý jih Země – Antarktida. To, co se jinde dá vysvětlovat jako drobná odchylka, je na pevnině kolem jižního pólu zásadní změnou. Oteplování ledového kontinentu některým tvorům otevírá nové životní šance, jiným hrozí zánik.
Roydsův mys na břehu Rossova ledového moře je skalnaté předhoří pokryté špinavým ledem a zahalené pachem guána největší kolonie tučňáků na světě (tam, kde žijí tučňáci to zrovna nevoní a dost to klouže – mám vlastní zkušenosti z jihu Argentiny a Chile). Rossovo moře, věčně zamrzlý záliv Tichého oceánu, to je domov třetiny světové populace tučňáků kroužkových (Pygoscelis adeliae) a čtvrtiny tučňáků císařských (Aptenodytes forsteri) a také zřejmě poslední netknutý mořský ekosystém naší planety.
Tučňák kroužkový je typickým představitelem zvířat závislých na ledu. Daleko na sever od Rossova moře, na Antarktickém poloostrově, už skoro vyklidil pole, protože příliv teplejších vod tam zkrátil zimní „zaledněnou“ sezónu. Za posledních 30 let se velikost hejn tučňáků kroužkových na této antarktické výspě zmenšila o 90 procent a poslední kolonie tučňáků císařských už zmizela úplně.
Od poloviny 20. století tam teplota stoupla o šest stupňů Celsia, což s sebou přineslo vydatnější sněhové srážky pokrývající do pozdního jara měkkou bílou dekou skalnatou zemi. To je pohromou pro tučňáky kroužkové, kteří holou skálu, ale i zamrzlé moře, potřebují k tomu, aby vyvedli mladé, a výhodou pro jiné druhy, jež volný led nepotřebují a rozmnožují se později, jako jsou např. tučňáci oslí (Pygoscelis papua).
Jižněji, v oblasti Rossova moře, je ale situace jiná. Zimní ledová pokrývka se zvětšuje a populace tučňáků kroužkových doslova vzkvétá. Do roku 2001 se každoročně rozrůstala o desetinu. Pak se s odtržením obrovitého ledovce zvětšila vzdálenost, kterou tučňáci museli urazit z pevniny k volnému moři, takže růst populace se zpomalil. V roce 2006 se ledovec v moři rozpadl a odtál a tučňáků opět přibývá. Kolonie na nedotčeném mysu Crozier na Rossově ostrově se ze dvou set tisíců hnízdících párů rozrostla na 230 tisíc.
Změna klimatu v Antarktidě vrátila jedněm tučňákům ráj, jiným připravila peklo. Budoucnost obou výše uvedených druhů je však podle převládajícího trendu zpečetěna. Neúprosně postupující oteplování jim totiž postupně sebere zpod nohou ledový koberec.
Nedávné změny v rozsahu ledu v Rossově moři jsou některými vědci přičítány působení přetrvávající ozónové díry, jíž lidstvo otevřelo používáním chlorofluorouhlovodíků (CFC) dveře. Působením CFC klesá teplota horních vrstev atmosféry nad kontinenty a tím se zvyšuje teplotní rozdíl vůči spodním vrstvám atmosféry v rovníkových oblastech. Důsledkem je letní a podzimní zesílení ostrých západních větrů a „odfoukávání“ mořského ledu od pobřeží.
V Rossově moři, většinu roku zamrzlém, se otevírají tzv. polynie, otevřené vodní plochy obklopené souvislým ledem. Ty jsou pro tučňáky kroužkované výhodou, protože hnízdící ptáci tak mají blízko do míst, kde mohou lovit.
Hlad po oblíbené pochoutce zubatce patagonské (Dissostichus mawsoni), antarktické dravé rybě, jíž obchodníci nabízejí pod jménem chilský mořský okoun, tučňákům také pomohl. Oba druhy se živí drobnými rybkami druhu Pleuragramma antarctica, a protože rybáři stavy zubatky drasticky snížili, tučňáci mohou hodovat.
Se zubatkami z Jižního ledového oceánu mizí také kosatky (Orcinus orca), které loví jak ryby, tak tučňáky. Ústup mrazů rovněž zamíchal potravní pyramidou na Antarktickém poloostrově, ale to zase pro tučňáky nepříznivě.
Mizí fytoplankton, rostoucí ve vodách pod ledem (který ustupuje), a krill. Tito drobní korýši tvoří podle nedávné studie Americké akademie věd až 80 procent potravy tučňáků.
Na americké stanici McMurdo na Rossově ostrově průměrná letní teplota za tři desetiletí stoupla o 1,5 stupně Celsia, což je hodně nad světovým průměrem. Podle počítačových modelů bude za 30-40 let v oblasti Rossova moře stejné klima jako na Antarktickém poloostrově.
Ledovcová čela v oblasti Beaufortova ostrova v Rossově moři odhalila víc skalnaté země než před poslední dobou ledovou. To umožnilo tamní kolonii tučňáků kroužkových rozrůst se během deseti let ze čtyřiceti na padesát pět tisíc párů.
Tak daleko na jihu ale tito ptáci od poslední doby ledové nikdy nebyli. Jak bude ledový příkrov dál ustupovat, ptáci budou muset ustupovat více k jihu – jenže to by se museli naučit žít v šeru polární noci.
Americká studie v časopisu Ecology v roce 2010 ukázala, jak tučňáci v únoru, na konci antarktického léta, nastupují z hnízdišť stovky kilometrů dlouhou cestu na sever po zemi a po ledových krách, jen aby unikli tmě antarktické zimy. Potřebují alespoň trochu světla, aby našli kořist, neztratili se a mohli včas zpozorovat své přirozené nepřátele.
Císařští i kroužkovaní tučňáci jsou závislí na plovoucí ledové pokrývce – jak ta se pohne, následují jí i tito tučňáci.
Rossovo moře bude podle většiny modelů oteplování posledním místem, kde nejdéle zůstane plovoucí led. Každým rokem se však hranice mezi ledem a mořem posouvá více k jihu. Tučňáky to žene do bezvýchodné pasti – buď přijdou o led, bez něhož nedokážou žít, nebo je pohltí tma, v níž žít také neumějí.
