Jan Hájek - web-based sites

Cesta Ještědu do prestižního seznamu UNESCO se stále více komplikuje. Hlavní překážkou, aby se rotační hyperboloid, postavený na nejvyšším vrcholu ještědsko-kozákovského hřbetu, vyprojektovaný architektem Karlem Hubáčkem dostal mezi elitní světové památky, jsou nevyjasněné vlastnické vztahy. Jejich vypořádání je přitom bezpodmínečnou podmínkou k nominaci. A ta se může o roky posunout. 

Jak to tedy prozatím je? Hotel a vysílač, který byl slavnostně otevřen dne 21. září 1973 nyní patří Českým radiokomunikacím. Nachází se ve výšce 1012 m n. m. Nepřehlédnutelná dominanta panoramatu Liberce je vysoká 90 metrů. Má kruhový průměr základny 33 metrů, vnitřní sloup je vysoký 41 metrů s průměrem 4,4 metru. Kapacita restaurace, baru a bufetu je 220 míst, ubytovací kapacita je 55 lůžek.

Objekt chtěl v desátých letech 21. století koupit a opravit krajský úřad. Ale bohužel globální ekonomická krize dopadla i na sever Čech. Liberecký kraj v červnu 2009 odstoupil od jednání, která vedl s Českými radiokomunikacemi, protože potřebných nejméně 100 milionů korun českých na opravy neměl a jen tak mít nebude. Kraj chtěl ještědský hotel s vysílačem koupit formou několika splátek. Když se ale jednání o podmínkách koupě zastavila, České radiokomunikace nevyloučily, že začnou jednat i s jinými zájemci. A zde může být velký problém. Pokud by objekt vlastnila např. soukromá firma, bylo by jeho prosazení na seznam UNESCO mnohem obtížnější. Soukromý vlastník by také mohl budovu zastavit nebo prodat (nikdo neví, co od takového vlastníka lze očekávat. Zisk za jakoukoliv cenu může být až na prvním místě jeho zájmů). Přitom takováto unikátní památka na prestižním Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO by se mohla stát významným objektem návštěvnického zájmu pro tisíce turistů z domova i ze světa. 

            Pravidlem při zapisování na výše uvedený seznam UNESCO je, že pokud nominovaná památka neuspěje, nemůže se již znovu o zápis na seznam ucházet. A to by byla pro Českou republiku i Liberecko nesmírná škoda.

Ještěd je tak prozatím zapsán na tzv. indikativním seznamu památek, které by mohly aspirovat na zápis do seznamu kulturních památek UNESCO až do roku 2018. Horský hotel s vysílačem by měl při vstupním řízení velkou výhodu v tom, že jde o technickou památku a právě ty v současnosti nabývají na velké popularitě (viz např. některé nově zapsané památky v roce 2009).

Tolik k ne zrovna příjemné současnosti. Dominanta Liberecka si zaslouží krátký exkurs do minulosti. Trocha historie jistě nikoho nezabije a tak si dovolím v následujících řádcích něco málo připomenout.

Kdyby nebylo požáru v lednu 1963, byl by Ještěd asi stále jen tuctovým vrcholem, jakých jsou v ČR desítky – s horskou boudou a kamennou rozhlednou. 

Původní dřevěný srub z 19. století, později přestavěný na dřevěnou chatu Rohanku vystřídal unikátní objekt. Rohanova chata časem rostoucímu přílivu turistů nestačila a proto začátkem 20. století na Ještědu vyrostl nový horský hotel. Ten byl postaven podle plánů libereckého stavitele Schäfera. Základní kámen byl položen dne 27. 6. 1906 a již za půl roku byla dne 13. 1. 1907 stavba slavnostně otevřena. V jejím přízemí byla velká společenská místnost pro víc než 100 hostů. Horský hotel měl 23 pokojů a noclehárnu, terasu pro 50 lidí a 23 metrů vysokou rozhlednu. Hotel i Rohanova chata – „zajímavě“ přejmenovaná za socialismu na Chatu brigádníků, byly do roku 1962 zrekonstruovány podle návrhu libereckého architekta Karla Wintera. Historie hotelu skončila poslední lednovou noc roku 1963, kdy do základu vyhořel. Proč? Příčinou bylo neopatrné rozmrazování vodovodního potrubí. Stejný osud v následujícím roce 1964 potkal i Rohanovu chatu. Jen důvod byl nepatrně jiný – požár byl způsoben neopatrností při rozmrazování oděvů. Krutá podobnost. A tak po uklizení trosek z vyhořelých objektů zůstal vrchol Ještědu holý. Po dlouhých debatách se nakonec rozhodlo, že se na něm postaví nový moderní hotel a s ním současně i vysílač pro šíření televizního a rozhlasového signálu.

Architektonická soutěž a především výsledné návrhy vzbudily velké emoce. Liberečtí občané byli léta zvyklí na „romantický“ vrchol Ještědu a nečekali žádnou „modernu“. Téměř všichni architekti umístili vysílač mimo hotelovou budovu, tak, jak vyžadovala pravidla soutěže. Karel Hubáček ale zadání porušil a vysílač i hotel umístil do jedné věže. Problém s průchodností radiového a televizního signálu vyřešili projektanti liberecké kanceláře architektů SIAL tak, že ho místo neprůchodné kovové stěny skryli za laminát a soutěž vyhráli. Hlavním architektem byl Karel Hubáček, statiku vyprojektoval Zdeněk Patrman a interiéry navrhl Otakar Binar. 

Na Ještědu se začalo stavět dne 30. července 1966. Výstavba trvala více jak 7 let. Už o dva roky před dokončením se začalo z vysílače na Ještědu vysílat. Stavbaři museli čelit velmi nepříznivým klimatickým podmínkám, řada technologických postupů i samotné konstrukční řešení byly na svoji dobu zcela ojedinělé. Unikátní bylo například kyvadlo, které eliminuje příčné kmitání věže. Stavba se neúnosně dlouho protahovala a tak kvůli novým a novým problémům napsal architekt Hubáček dokonce dopis prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi. Snad to trochu pomohlo a tak byla konečně stavba ve druhé polovině roku 1973 dokončena. A na tehdejší poměry nebyla ani příliš drahá. Stála 64 milionů korun československých. 

Ne náhodou za unikátní projekt dostal Karel Hubáček architektonickou obdobu Oscarů – Perretovu cenu. Ne náhodou byl Ještěd vyhlášen Stavbou 20. století či nejmladší Národní kulturní památkou. Ne náhodou se stavba dostala do znaku Libereckého kraje, Liberce či zdejší univerzity. Autorům unikátní stavby paradoxně projekt vynesl mnohem větší slávu v zahraničí než doma. Doma jim naopak způsobil spoustu problémů. Vždyť přece žili v době „normalizace“, kdy vše nenormální bylo normální a kdo něco dokázal, byl za to spravedlivě potrestán. Ing. arch. Hubáček si proto nesměl ani dojet do Argentiny pro ocenění při předávání Perretovy ceny. A když se „Ještěd“ otevíral, všude se ukazovali soudruzi, kteří se stavbou neměli nic společného, ale „dílo socialistické architektury“ uvedli do provozu (tuto vlastnost jakoby zdědili v genech i naši současní politici). A autoři Hubáček, Patrman a Binar, kteří vše vymysleli, pozváni nebyli.

Ještěd je příkladem unikátní symbiózy stavby s krajinou. V době, kdy projekt vznikal, neměl obdoby. Asi není pochyb, že Ještěd patří mezi architektonické unikáty nejen v krajském, ale celosvětovém měřítku. Na Ještědu vyrostla unikátní stavba. Na vrcholu působí naprosto přirozeně, horu jakoby svým tvarem dotváří.

Ojedinělý byl i vnitřek Ještědu navržený Otakarem Binarem. Betonový střed vyřešili plastikami skláři Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Byl zde i originální nábytek. Ten už ale na Ještědu téměř není, zmizel hlavně v 90. letech 20. století, kdy se objekt stal obětí divoké privatizace a nový majitel o původní zařízení nejevil zájem. Jednotlivé kusy interiéru se tehdy vynesly ven a prodávaly se. Jedna židle za pět korun za kus!!!  

A tak dnešní zchátralý interiér může být podle odborníků překážkou, která by mohla znemožnit zápis Ještědu do seznamu památek UNESCO. Pokud se má vysílač dostat na seznam UNESCO, tak se musí vrátit do původního stavu, ale zatím jsou hotelové pokoje pouze vybíleny (a to doslova). Znalci se shodují, že stavba není v dobrém stavu, přes třicet let ji nikdo téměř vůbec neopravoval. Ve špatném stavu jsou například rozvody topení, špatná je klimatizace či izolace, úplně chybí bezbariérový přístup atd. České radiokomunikace, které jsou zatím majitelem vysílače namítají, že od roku 2000 do objektu investovali 20 milionů korun českých a že investice do opravy horského hotelu by byla pro ně ztrátová. A tak je otázkou, zda se najdou peníze na rekonstrukci Ještědu a zda se věž dostane tam, kam dávno patří! Na seznam památek UNESCO. Pokud by se to podařilo, Ještěd by byl jediným televizním vysílačem na světě, kterému by se cti na prestižní listině dostalo a i to dává smysl.