Sluneční soustava
Sluneční soustavu tvoří Slunce a všechna tělesa, která opíší kolem Slunce aspoň jeden úplný oběh. Na okraji sluneční soustavy se nachází Oortův oblak, ze kterého vyletují komety. Oortův (Öpik-Oortův) oblak je kulovitý oblak komet za Kuiperpvým pásem, asi 50 000 AU od Slunce. Jde o pozůstatek původní planetární mlhoviny, ze které se zformovala sluneční soustava asi před 4,7 miliardami let ze smršťujícího se oblaku prachu a plynu. Oblak nese jméno po dánském astronomovi Janu Hendriku Oortovi, který hypotézu o jeho existenci zveřejnil v roce 1950 /estonský astonom Ernst Öpik předpověděl existenci oblaku již v roce 1932/.
Od 24. srpna 2006 má naše Sluneční soustava osm planet. 
Už mezi ně nepatří po 76 letech Pluto. Rozhodlo o tom Valné shromáždění účastníků Mezinárodní astronomické unie v Praze. Nově byly definovány tři skupiny přírodních těles: Planety Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun, Plutoidy /trpasličí planety. Tento název zavedla dne 11. 6. 2008 Mezinárodní astronomická unie/. Do kategorie těchto těles patří planetka Ceres, plutoidy Pluto, Makemake, Eris a Haumea a dalších 45 těles, která mají poloměr 200-400 kilometrů. Tyto malé solární objekty mají nepravidelný tvar, který je ale díky gravitaci téměř zakulacený. Malá tělesa – planetky, asteroidy, komety a meteority. Počet dosud objevených planetek ke dni 13. 9. 2006 dosáhl čísla 166232 a denně jsou objevovány další. 
Meteority jsou tělesa o velikosti milimetrů až několika desítek metrů, která se pohybují mezi planetami. Většina meteoritů vznikla jako pozůstatek kolizí planetek v pásu mezi Marsem a Jupiterem.
Několik poznámek k plutoidům: pravidla Komise pro nomenklaturu malých těles stanovují, že klasická tělesa Kuiperova pásu mají být pojmenována podle mytologických bytostí souvisejících se stvořením.
Planetka Ceres byla objevena 1. 1. 1801 Italem Guiseppe Piazzim. Má svojí dráhu kolem Slunce mezi Marsem a Jupiterem a je největším tělesem mezi jejich drahami. Jméno dostala podle římské bohyně, ochránkyně zemědělců a úrody, je také patronkou Sicílie. Plutoid Eris je větší než Pluto, průměr má kolem 3000 kilometrů. Jméno Eris navrhl její objevitel Mike E. Brown a toto pojmenování je platné od 13. 9. 2006. Jméno pochází od řecké bohyně, která je zosobněním sváru. Ta podle legendy na svatbě Pelea a Thetidy vhodila mezi svatebčany jablko s nápisem "té nejkrásnější" a způsobila tak svár mezi bohyněmi Hérou, Athénou a Afroditou. Spor rozhodl trójský princ Paris, ale vše nakonec vedlo k Trójské válce. Plutoid Pluto byl objeven 18. 2. 1930 Clydem Tombaughem a zařazen jako devátá planeta. Na kongresu v Praze byl 24. 8. 2006 ze seznamu planet vyškrtnut a dne 11. 6. 2008 byl rozhodnutím IAU v Oslu zařazen mezi plutoidy. Makemake (čti makimaki) obíhá za drahou Neptunu. Tato trpasličí planeta byla objevena 31. 3. 2005 a klasifikována jako putoid 11. 7. 2008. S průměrem 1300-1900 km je třetí největší po Plutu a Eris. Objeviteli byli Michael E. Brown, Chad Trijullo a David Rabinowitz. Makemake je podle mýtu polynéských rodáků z Velikonočního ostova tvůrcem lidstva a boha plodnosti. Plutoid Haumea byl objeven Michaelem E. Brownem (28. 12. 2004) a José-Luis Ortizem Morenem (7. 3. 2003) - i zde došlo ke sporu o prvenství objevu. IAU přiznala prvenství kalifornskému týmu (dříve publikoval abstrakt zprávy) a pojmenovala objekt 136108 jménem po havajské bohyni zrození. Haumea je patronkou ostrova, na němž se nachází observatoř Mauna Kea. Také bývá ztotožňována s bohyní země, reprezentující element kamene. Právě to, že tento plutoid se skládá z pevného kamene na rozdíl od jiných známých objektů Kuiperova pásu a je pokryt jen tenkým ledovým pláštěm. Haumea je také bohyní plodnosti a zrození, která má mnoho dětí. To odpovídá shluku ledových těles, která se pravděpodobně odtrhla od mateřského tělesa při dávné kolizi.
Kuiperův pás (někdy Edgeworthův-Kuiperův pás) byl pojmenován podle Gerarda Kuipera. Ten v roce 1951 navrhl teorii o původu některých komet v bližší oblasti než Oortův oblak. Kuiperův pás je oblast ve sluneční soustavě, která se nachází za dráhou Neptuna ve vzdálenosti 30-50 astronomických jednotek od Slunce. V současnosti je známo přes tisíc těles. Ta jsou označována zpravidla zkratkou KBO (Kuiper Belt Objects). Tyto objekty mívají velikost jen několik desítek kilometrů, ale vyskytují se zde i tělesa o průměru několika tisíc kilometrů. Analýza trpasličích planet a dalších objektů v Kuiperově pásu pomáhá astrobiologům lépe zakreslit náš solární systém.
PLANETA je objekt, který obíhá kolem hvězdy a zároveň není sám hvězdou a je dostatečně veliký. Jako terestrické označujeme planety Merkur, Venuše, Země a Mars. Tato tělesa jsou podobného složení a srovnatelných rozměrů. Jupiter, Saturn, Uran a Neptun jsou velké planety. Ty jsou tvořeny zkapalněnými plyny. S výjimkou Merkura mají ostatní planety sluneční soustavy atmosféru.
PLUTOID je objekt sluneční soustavy, který je podobný planetě, obíhá kolem Slunce ve větší vzdálenosti než Neptun, má dostatečnou hmotnost, aby jeho gravitace překonala vnitřní síly a dosáhl přibližně kulového tvaru a není satelitem.
KOMETA je zmrzlá ledová koule obalená prachem, obíhající většinou po výstředné eliptické dráze. Jejím typickým rysem je nápadný ohon. Většina komet se po většinu času zdržuje za oběžnou dráhou Pluta, odkud občas přilétne do vnitřních částí sluneční soustavy. Kometa se skládá z jádra - pevné části o velikosti v řádu kilometrů až desítek kilometrů, komy - kulového obalu kolem jádra většinou z plynů a ohonu (chvostu nebo ocasu), který tvoří plyn a prachové částice směřující od Slunce. Komety vznikají v Oortově mračnu ve velké vzdálenosti od Slunce, spojováním zbytků po kondenzaci sluneční mlhoviny. Okraje takovýchto mlhovin jsou dostatečně chladné na to, aby zde mohla existovat voda v pevném a nikoliv v plynném skupenství. 
*Aktualizace: Střed sluneční soustavy není ve středu Slunce! Objev, že Země není centrem vesmíru, ale že obíhá kolem Slunce, zásadně změnil pohled lidstva na vesmír. Jenže dnes víme, že tenhle poznatek není úplně přesný. Země, další planety sluneční soustavy, dokonce samotné Slunce – to vše rotuje kolem hmotného středu soustavy – barycentra. Slunce tedy není stálice, i ono mění svojí polohu. Každý objekt soustavy, od Slunce po nejmenší kámen, působí gravitačním tahem na vše ostatní. Sluneční soustava je tak vlastně hrou těles na přetahování a všechny výkyvy se vyrovnávají v jediném bodě. A tím je právě barycentrum, kolem kterého se vše točí. Kdo je při přetahování hmotnější, ten přitahuje ostatní větší gravitací. A protože na Slunce připadá 99,87 procenta veškeré hmoty ve sluneční soustavě, naše hvězda planety válcuje.
To však neznamená, že barycentrum leží vždy uvnitř Slunce. Neustále se mění v závislosti na postavení ostatních planet.
Asi bych se měl svým bývalým žákům za nepřesnosti ve výuce zeměpisu omluvit. Ale sám jsem tento poznatek tehdy nevěděl, až dnes.
