Protože jsem se v den státního svátku, 5. července narodil, věnuji tento článek soluňským bratřím, kteří k nám přinesli nejen srozumitelně sdělovanou víru a vzdělanost.
Již v 7. století existoval státní útvar – Sámova říše, který se rozkládal pravděpodobně v povodí řeky Moravy a na jihozápadním Slovensku (tedy na územích, kde v 9. století vzniklo Moravské a Nitranské knížectví). Jednalo se ale spíše o kmenový svaz. Za rok vzniku Velkomoravské říše je považován rok 833. Rastislav z dynastie Mojmírovců, velkomoravský kníže, se rozhodl bránit politickým tlakům sousední východofranské říše, která Velkou Moravu neustále ohrožovala a navázal kulturní kontakt s Byzanckou říší. Vyslal k byzantskému císaři Michalovi III. své posly, kteří po císaři žádali vyslání byzantského biskupa a učitele, kteří by kázali lidu Moravy ve srozumitelném jazyce. Jak známo, tímto posláním byli pověřeni Konstantin a Metoděj.
„Konstantin a Metoděj přišli, aniž by měli vypracovanou nějakou hotovou koncepci: Šli naslouchat konkrétnímu člověku. Nespoléhali na strategii, ale na toho, kdo jim dopřával sílu. Z hlediska času udělali málo, ale z hlediska lidskosti udělali vše.“
Bratři Konstantin a Metoděj se narodili v Soluni, druhém největším městě tehdejší Byzance. Měli ještě tři další sourozence. Jejich otec Lev byl vysokým vojenským hodnostářem, příbuzným významných řeckých osobností, jako byl např. sv. Teodor Studita, císařovna Teodora, patriarcha Fótios a další. O jejich matce Marii se odborníci domnívají, že byla slovanské národnosti.
Metoděj se narodil mezi roky 815-820. Ještě jako mladý se stal místodržitelem jedné říšské provincie, obydlené Slovany. Ale již v roce 840 se vzdal této funkce a uchýlil se do jednoho z klášterů na úpatí Olympu.
Mladší Konstantin přišel na svět roku 827 nebo 828. Byl velmi nadaný. Když mu bylo čtrnáct let, jeho otec zemřel. V této těžké chvíli se ho ujal Teoktist, císařský kancléř, otcův přítel. Tak se Konstantin dostal k císařskému dvoru do Cařihradu a získal možnost vyššího vzdělání na universitě. Po dokončení studií odmítl světskou kariéru a rozhodl se pro duchovní činnost. Přijal diakonské svěcení (původně pomocník apoštolů pečující o chudé a nemocné nebo jinak řečeno duchovní s vysvěcením nižším než kněžským s oprávněním křtít a kázat) a stal se knihovníkem archivu chrámu Boží Moudrosti v Cařihradě a současně sekretářem cařihradského patriarchy Ignáce. Velmi brzy se rozhodl tento úřad opustit, aby se mohl věnovat studiu a rozjímavému, hloubavému, přemítavému životu. Proto se tajně uchýlil do kláštera na břehu Černého moře. Když byl po půl roce vypátrán, dal se přesvědčit, aby převzal vyučování filosofie na vysoké škole v Cařihradu. Díky svým vynikajícím znalostem si vysloužil titul Filosof.
Než započal svoji pedagogickou činnost, měl veřejnou debatu s bývalým patriarchou Janem, předním teologem obrazoborců, sesazeným již v roce 843, ale stále žijícím ve svých bludech. Jeho argumentace a přesvědčivost v diskusích zřejmě způsobily, že byl brzy poté, roku 851, pověřen novým úkolem. Na žádost císaře se vypravil s poselstvím ke dvoru arabského chána Mutavakkila, aby hájil učení o Nejsvětější Trojici proti námitkám islámu. U Agarů obhajoval učení o Nejsvětější Trojici známým přirovnáním ke Slunci: „Přirovnals ke Slunci svatou a jednopodstatnou Trojici, moudrý Konstantine. Vždyť na obraz svaté Trojice bylo Slunce stvořeno: Otci se podobá sluneční kruh, jenž nemá konec ani začátek. Jako ze slunečního kruhu vychází louč světla, která prosvěcuje svět, tak se z Boha Otce rodí Syn – Otcův odlesk. A jako pochází z téhož kruhu a paprsku teplo, které oživuje celý svět, tak vychází od téhož Otce i Syna svatý Duch. Když tvé podivuhodné učení slyšíme, Bohu jednomu v Trojici se klaníme a tvou památku, obdivuhodný, chválíme.“
Po ukončení misie, která ale neměla trvalý výsledek, zaujal Konstantin opět místo profesora filosofie na vysoké škole v Cařihradu. Když pak došlo k palácovému převratu v roce 855, opustil své profesorské místo, rozdal majetek chudým a s jedním sluhou se uchýlil do samoty. Za nějakou dobu propustil sluhu a odešel na horu Olymp, do kláštera, ve kterém žil jeho starší bratr Metoděj. Pobyt Konstantina a Metoděje na Olympu netrval dlouho. Nový patriarcha Fótios je smířil s novým režimem a císař je roku 860 vyzval, aby se zúčastnili poselství do země Chazarů, národa sídlícího v jižním Rusku, na sever od Černého moře. V období před misií přijal Konstantin pravděpodobně kněžské svěcení. Oběma bratřím byl svěřen úkol hájit křesťanskou víru proti židovství, které se u Chazarů šířilo již v 8. st. Hlavní slovo v rozpravách připadlo Konstantinovi. Jeho důkazy byly tak přesvědčivé, že překvapily samotného chána i jeho náčelníky. Hloubka jeho výkladu měla úspěch. Chazaři uznali přednost křesťanské víry a asi dvě stě z nich se dalo pokřtít. Tato daleká cesta se stala památnou také proto, že bratři za svého pobytu na poloostrově Krym ve městě Cherson nalezli ostatky sv. Klimenta, třetího nástupce sv. Petra na římském stolci.
Po návratu z misie se Konstantin uchýlil do soukromí u chrámu Svatých apoštolů v Cařihradu. Metoději nabídl patriarcha Fótios arcibiskupskou hodnost, ten jí ale odmítl. Na nátlak císařského dvora Metoděj přijal vedení kláštera poblíž Marmanského moře.
Událost, která měla rozhodujícím způsobem změnit další běh života bratří, byla prosba císaře Rastislava z Velké Moravy k císaři Michalu III., aby jeho národům poslal učitele, který by byl schopen vyložit jim pravou křesťanskou víru v jejich vlastní řeči. Pro tento účel byli vybráni Konstantin a Metoděj.
Na tuto „vzdělávací“ cestu bylo třeba se důkladně připravit. Konstantin proto vytvořil slovanské písmo – hlaholici – a pak začal překládat nejpotřebnější liturgické knihy do slovanského jazyka, a to do dialektu jihomakedonského, který se jen velmi málo lišil od nářečí moravského. V květnu 863 se vydali na cestu. Konstantin přišel na Moravu jako kněz, Metoděj jako nižší duchovní. Pro Rastislava, který žádal biskupa, to bylo velké zklamání. Konstantin si však dokázal zklamaného Rastislava brzy získat. To, že slovanští věrozvěsti přišli na Moravu jako prostí misionáři, mělo pozitivní vliv na jejich činnost. Misie nevzbudila žádnou zvláštní pozornost latinských kněží a biskupů a tak mohli oba bratři v klidu pracovat. Oba dva bratři byli překvapeni poměry, které na Moravě zjistili. Konstantin neočekával, že tam najde poměrně velký počet kostelů a duchovenstva. Pohanství však zcela vypleněno nebylo a mravní život měl mnohé nedostatky. Nepříznivá situace vznikla i tím, že na tomto území působili v předcházející době misionáři z různých církevních oblastí. Ve věrouce byla mezi nimi jednota, ale rozcházeli se v otázkách disciplinárních. Aby odstranil obtíže právního řádu, přeložil Konstantin pro Moravu civilní zákoník, známý pod jménem „Zakon sudnyj ljudem“. Ještě větší význam měl Konstantinův a Metodějův překlad Písma svatého do jazyka slovanského. Překládat je začali ještě ve své vlasti a pokračovali v tom i na Moravě. Nejdříve pracovali společně, později pracoval Metoděj sám, pak mu pomáhali i jeho žáci.
Soluňští věrozvěsti se nespokojili s tím, že přeložili do slovanštiny Písmo svaté, ale zavedli slovanský jazyk i do bohoslužby. Cyrilometodějské liturgické dílo vyrostlo z byzantské půdy, ale bylo postupně doplňováno a obohacováno západními prvky. Takováto slovanská bohoslužba byla pak „klíčem k srdci moravského lidu“. Ten si oblíbil slovanský jazyk v bohoslužbě natolik, že na dřívější misionáře zapomněl a za své vlastní věrozvěsty považoval jen Konstantina a Metoděje.
Knížeti Rastislavovi šlo též o to, aby mu bratři vychovali co nejdříve domácí kněze, kteří by převzali vedení církevní organizace na Moravě, a proto bratři zakládali církevní školy. Po třech letech intenzivní činnosti bratří se věci vyhrotily natolik, že bylo nutné rozsoudit některé vážné církevně právní spory. Proto se věrozvěsti rozhodli jít do Říma k papeži, který jediný mohl tyto problémy řešit. Spolu s nimi šla i velká skupina učedníků, pro které chtěli bratři získat svěcení. V Panonii u jezera Balaton se zastavili na dvoře knížete Kocela. Po několika měsících pobytu zde pak pokračovali dál v cestě přes Benátky. V nich měl Konstantin veřejnou rozmluvu s “trojjazyčníky“ – stoupenci názoru, že jako liturgického jazyka lze užívat jen řečtiny, latiny a hebrejštiny. Konstantin na svou obranu uvedl mnoho výroků z Písma svatého. Staroslověnština byla poté uznána jako čtvrtý liturgický jazyk. Při pobytu v Benátkách dostali bratři očekávané papežské pozvání do Říma.
Římským papežem byl tehdy Hadrián II. Když se dozvěděl, že bratři s sebou nesou ostatky sv. Klimenta, vyšel jim osobně naproti ve slavnostním procesí. Ostatky světce uložili v bazilice sv. Klimenta, kde jsou dodnes. A když papež poznal smýšlení soluňských bratří, již na počátku roku 868 slavnostně svolil k užívání slovanských bohoslužebných textů. Své prohlášení doplnil symbolickým aktem: Položil knihy na oltář kostela St. Maria Maggiore, posvětil je a sloužil nad nimi slavnostní mši. Nařídil také, aby bylo slovanským učedníkům uděleno kněžské svěcení.
Během pobytu v Římě Konstantin vážně onemocněl. V jisté předtuše, že se nezadržitelně blíží smrt, vstoupil v Římě do jednoho řeckého kláštera, kde přijal schimu (vyšší stupeň mnišského stavu) a zároveň i jméno Cyril. Když umíral, loučil se se svým bratrem slovy: „Hleď, bratře, sdíleli jsme stejný osud a zarývali pluh do stejné brázdy; já klesám na poli na konci svých dní. Vím, že velmi miluješ svou Svatou horu (klášter), ale nevzdávej kvůli Hoře svou činnost v učení víry. Kde by ses také mohl lépe spasit?“ Cyril zemřel v Římě dne 14. února 869. Byl pohřben s papežskými poctami v bazilice sv. Klimenta a brzy poté byl již uctíván jako světec.
Nejtěžším problémem, se kterým se bratři obrátili na papeže, bylo zřízení samostatné stupnice hodnot na Velké Moravě. Na toto území si nárokovali právo němečtí biskupové. Když však do Říma přišli Kocelovi poslové s prosbou, aby papež poslal do Panonie Metoděje, poznal Hadrián II., že nadešel čas k rychlému jednání. Metoděj byl vysvěcen na biskupa. Papež pak bulou „Gloria in exelsis Deo“, adresovanou velkomoravským knížatům Rastislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi, jmenoval Metoděje arcibiskupem pro území starověké diecéze Panonie a papežským úředníkem se zvláštním posláním – vyslancem božské lásky i pro ostatní slovanské národy. Potvrdil také staroslověnskou řeč v bohoslužbě a pohrozil církevními tresty těm, kteří by se odvážili protivit těmto jeho závažným rozhodnutím.
Metodějovo poslání velmi ublížila změna na knížecím stolci. Rastislavovo místo zaujal Svatopluk, který neměl velké pochopení pro náboženské a kulturní dílo soluňských bratří. A když bavorská vojska vévody Karolmana pustošila Moravu, byl Metoděj zajat a odvlečen do Bavor. Byl obviněn z podvodu a uzurpace biskupských práv na území, jež náleží do zájmové sféry salcburské metropole, a byl uvězněn v jednom švábském klášteře. Bavorští biskupové uchovávali celou záležitost v nejpřísnější tajnosti, a proto v Římě dlouho o Metodějově osudu nic nevěděli. Na jaře roku 873 se papež Jan VIII. dozvěděl, co se stalo a ihned tvrdě zasáhl. Papežský úředník, který přijel případ vyšetřit, Metoděje vysvobodil a jeho věznitele suspendoval. Nesměli vykonávat úřad asi dva a půl roku, stejně dlouho, jak drželi Metoděje v žaláři. Metodějovi odevzdal vyslanec list od papeže s doporučením, aby nesloužil bohoslužby ve staroslověnském jazyce. Svatopluk, který byl v té době také ve vězení, byl rovněž propuštěn a ujal se vlády na Moravě. Ten pak Metoděje nadšeně přijal a odevzdal do jeho moci kostely na všech hradištích i kněze při nich působící. Brzy se ale začal Svatopluk Metodějovi odcizovat. Metodějovi učedníci později zjistili, že to bylo proto, že arcibiskup vyčítal Svatoplukovi jeho mravní poklesky. A tak se stalo, že kníže dovolil návrat zpět německým kněžím. Mezi nimi byl i Wiching, Svatoplukův poradce. Roku 879 společně obžalovali Metoděje u papeže, že nepodává pravé učení a že koná bohoslužby ve staroslověnském jazyce. Proto byl roku 880 Metoděj povolán do Říma, aby tam vysvětlil tuto záležitost papeži.
Na svolané synodě se papež přesvědčil, že má před sebou velkého a svatého apoštola, který je pravověrný a oddaný Římu. Proto v bule „Industriae tuae“ znovu potvrdil Metoděje za arcibiskupa a schválil i užívání staroslověnské řeči v bohoslužbě. Papež chtěl také zřídit na Moravě metropoli, a proto se rozhodl založit zde dvě nová biskupství, podřízená sv. Metoději. Wichinga vysvětil papež na biskupa pro Nitru a žádal po Svatoplukovi, aby poslal do Říma vhodného kněze, kterému by mohl udělit druhé biskupské svěcení.
Wiching se vrátil z Říma dříve než jeho představený a přinesl s sebou padělek papežské buly, ve kterém papež nařizuje Metoděje z Moravy vyhnat. Podvod však byl brzy odhalen. Arcibiskup ho dal do klatby a napsal papeži, co všechno Wiching „páše“. Papež slíbil, že stížnost vyšetří a Wichingovu tvrdošíjnost zlomí. Bohužel se tak nestalo.
Kolem roku 881 se Metoděj vydal do Cařihradu, kde obdržel uznání naprosté zákonnosti a pravověrnosti také od byzantského císaře a patriarchy Fótia, který byl v té době v plném církevním společenství s Římem. V posledních letech svého života pokračoval Metoděj ještě v překladech Písma svatého a liturgických knih, patristických děl a také sbírky byzantského církevního a civilního práva, zvaného „Nomokánon“. Když cítil, že se blíží jeho konec, doporučil za svého nástupce moravského rodáka Gorazda. Dne 6. dubna 885 sv. Metoděj zemřel a byl pohřben v chrámu Panny Marie na Velehradě.
Po Metodějově smrti dosáhl Wiching toho, že ho papež Štěpán V. ustanovil za administrátora velkomoravského biskupství. Tím byl osud cyrilometodějské misie zpečetěn. Učedníci sv. Cyrila a Metoděje byli postupně vyháněni z krajiny a někteří prodáni do otroctví. Někteří z učedníků se uchýlili do Čech, jiní do Polska, ale nejvíce jich odešlo do Bulharska. Tam pokračovali v cyrilometodějském díle. Po čase se odtud byzantsko-slovanský obřad rozšířil na Kyjevskou Rus, k předkům dnešních Bělorusů, Rusů a Ukrajinců. A tak se sv. Cyril a Metoděj stali nepřímo apoštoly a učiteli všech Slovanů.
Svatý Gorazd v kostele v Nitře
Několik měsíců po smrti Metoděje poslal papež Štěpán V., ještě v roce 885 Svatoplukovi list, v němž stanovil pro slovanské kněze nepřijatelné podmínky, mimo jiné i zákaz slovanské bohoslužby pod trestem klatby. List Svatoplukovi odevzdali papežští delegáti: biskup Dominik a kněží Jan a Štěpán. Delegátům dal papež i písemnou direktivu, aby Gorazdovi, jehož se Metoděj „opovážil designovat jako nástupce", zakázali konání bohoslužeb do té doby, než osobně předstoupí před papeže, aby vše vysvětlil. Gorazdův osud byl stejný jako ostatních slovansky sloužících kněží – byl z Moravy vyhnán. Byl podporován západní, latinský bohoslužebný řád namísto staroslověnského.
Základní kameny naší kultury–základy staroslověnskému písemnictví byly i přes následné perzekuce pevně položeny. Po likvidaci Velké Moravy se kulturní vývoj přesunul na Západ, do přemyslovských Čech a těm lépe vyhovovala idea západního křesťanství v latině, protože upevňovala moc panovníka. To už ale je jiná kapitola našich dějin.
Konstantin a Metoděj přišli na Velkou Moravu dne 24. 5. 863. Oba slovanské věrozvěsty si připomínáme dne 5. července, přestože tento den nemá s nimi či s jejich působením nic společného. Toto datum bylo určeno až v roce 1880 papežem Lvem XIII. Oslavy v tento den měly sloužit k odvrácení pozornosti lidí od památky Mistra Jana Husa, který byl 6. července 1415 (v kalendáři o den později) upálen za „kacířství“. Až na konci 20. století papež Jan Pavel II. prohlásil posledního prosince 1980 Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy a i pohled církve na Mistra Jan Husa a jeho učení se změnil. V roce 1999 prohlásil papaž Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho za reformátora církve.
