Kyjev (Київ, Киев) – UA
Kyjev (Київ, Киев) – UA
je hlavním a největším městem Ukrajiny, správním střediskem Kyjevské oblasti. Město leží na řece Dněpr v severní části země. Zaujímá rozlohu 827 km² a v roce 2021 zde žilo kolem 2,9 milionu obyvatel.
Pro svou starobylost bývá Kyjev nazýván „matkou ruských měst“. Je to město plné květin, zlatých střech Kyjevskopečerské lávry, žel jeho současnost na počátku 20. let 21. století je v mnohém docela děsivá.
Vysoko na vyhlídce nad Dněprem stojí památník obětí jedné z nejkrutějších epizod dějin 20. století. Dívka z oceli připomíná, že toto město ví, co je to bolest. Kdysi vládnoucí sovětská moc (především J. V. Stalin) nechala v zemi plné černozemních polí a sadů záměrně zemřít hlady celá města, celé vesnice, celé rodiny!
Stejně, jako se střídají roční období, střídají se v Kyjevě doby prosperity a doby temna. Těžko bychom hledali v Evropě místa, která byla tolikrát vydrancována, ponížena a opět vybudována.
Již za dob vlády Vikingů si město užívalo rozkvětu – obchodní cesta mezi Skandinávií a Konstantinopolí prosperovala a tak kolem Kyjeva vyrostla celá říše. Mocná a obávaná Rus děsila své sousedy i Seveřany.
Zlatý věk nastal za vlády Jaroslava Moudrého. Právě on nechal v 11. století vystavět Katedrálu svaté Sofie, monument zapsaný dnes v seznamech UNESCO. Monument, jež v roce 1240 téměř zmizel z mapy, stejně jako celý Kyjev. Město tehdy vyplenili Tataři a na staletí ho uvrhli do zapomenutí.
Obroda přišla až v 19. století – z Kyjeva se znovu stalo silné a bohaté město (díky průmyslové revoluci). V roce 1917 se v čele s ním Ukrajina odtrhla od ruského impéria. Žel již za dva roky se stala znovu jeho součástí (byla obsazena Rudou armádou). Od dvacátých let 20. století pak byla součástí Sovětského svazu až do 90. let, kdy dne 24. srpna 1991 vyhlásila samostatnost.
Kyjev bohužel pro něj stojí na bojové hranici zájmových vlivů. Nachází se totiž mezi Západem a Východem. A tak ho např. během 2. světové války nejdříve vyplenili nacisté a poté ho zpět dobyli Sověti 6. listopadu 1943 (akce se zúčastnily i jednotky 1. československé samostatné brigády).
Druhé decenium 21. století není šťastné, „bratrství s Rusy“ se změnilo na obrovskou nenávist. Období rozporů začalo Majdanem na přelomu let 2013-14, kdy zde při krvavých demonstracích zahynulo na 80 osob a stovky byly zraněny. V podstatě zde započala rusko-ukrajinská válka, která je dnes další krvavou kapitolou kyjevských dějin. Dne 24. 2. 2022 ruská armáda zaútočila na celou Ukrajinu ze čtyř směrů a páchala zde odporné válečné zločiny - ničila "chocholy" /pejorativní označení Ukrajinců/ (např. na předměstí Kyjeva Buča, ale nejen zde.) Do Kyjeva se "osvobozující ruská vojska" nedostala, přesto ve městě způsobila obrovské miliardové škody. Odpor ukrajinské armády i obyvatel byl velmi překvapivý, obyvatelé města se "nenechali zotročit".
Dne 26. dubna 1986 v 01:23:46 hodin moskevského času zažila severní Ukrajina i jadernou katastrofu - výbuch reaktoru 4. bloku jaderné elektrárny v Černobylu ležícím necelých 100 kilometrů od ukrajinského hlavního města u hranic s Belarusí.
Celá Ukrajina prožívá po téměř 79 letech znovu velmi těžké období své historie. Sláva Ukrajině.
Proč? Protože Ukrajinci bojují nejen za svojí vlast, ale i za naší vlast a naše hodnoty. 
A i naše území by se mohlo zase jednou někomu zalíbit a "hodit se někoho dalšího chtít převychovávat". Děkuji, jedna "internacionální pomoc" stačila..
Stále vidím, jak dne 21. srpna 1968 dopoledne jeli kolem našeho domu nezvaní sovětští vstupci "osvoboditelé" na tancích a jak mířili svými nabitými samopaly na nás. To již nikdy nechci zažít. A co potom následovalo? Více jak 20 let "Normalizace," [takové "dočasné" temno]. Celý náš národ byl na téměř 23 [nemám toto číslo rád - bylo mně tenkrát 23 a byli tu 23 let] let "unesen na východ," kam jsme ale nikdy historicky nepatřili.
Nechtěl bych zažívat chvíle hrůzy a děsu, které zažívají obyvatelé Kyjeva, Charkova, Chersonu, Dnipra, Izjumu, Irpině, Donbasu, Mariupolu a stovek menších obci. 
