Indonéská Krakatoa
Na 6 stupni, šesté minutě a 27 vteřině severní zeměpisné šířky a 105 stupni 25 minutě 22 vteřině východní zeměpisné délky v Sundském průlivu mezi Jávou a Sumatrou se nacházela známá indonéská sopka Krakatoa s výškou 823 metrů nad mořem. Dnes se v jejím bývalém vulkánu nachází nová sopka Anak Krakatau (syn Krakatoy).
První zmínky o zdejších souostrovích a sopce Krakatoa pocházejí z 5. století n. l. v javánském textu Kniha králů. Už tehdy se v textu psalo o chrlení lávy a hrozivém „zemětřasu“. Předpokládá se, že opakující erupce sopky byly jednou z příčin radikálních změn klimatu již v letech 535-536. Totéž se opakovalo i později, i o třináct a půl století později. Během osmačtyřiceti hodin ve dnech 26. a 27. srpna 1883 se zde odehrávala největší erupce v historii lidstva. Morbidní apokaliptické „divadlo“ začalo ohňostrojem na vrcholu 823 metrů nad mořskou hladinou vyčnívající sopky. Ta celá explodovala a 25 kilometrů krychlových andezitové horniny bylo rozmetáno do jejího okolí. Čtyři po sobě následující erupce během čtyř a půl hodiny (mezi 5:30–10:00 hodin 27. 8. 1883) způsobily ohromné čtyřicet metrů vysoké vlny tsunami, které zabily přes 36 000 lidí, zničily 165 měst a vesnic a dalších 132 vážně poškodily. Po poslední explozi a vyprázdnění magmatického krbu zbylo z původního „těla“ sopky jen několik malých ostrůvků. Většina bývalého ostrova Rakata se propadla do hlubin moře. Do atmosféry bylo vyvrženo 20 milionů tun síry, které způsobily úchvatné do červena laděné západy slunce na celé Zemi. Do atmosféry do výšky až 50 kilometrů se dostalo ohromné množství popela a ten způsobil na několik dní „noční zataženou oblohu“ v okolí Krakatoy. Ohromný mrak několikrát obletěl Zemi a dokonce díky zatemnění zemského povrchu došlo k ochlazení o 1,2 stupně Celsia. Sopečný popel se udržel v atmosféře několik let a teploty se vrátily k normálu až za pět let.
V roce 1927 se začal na zbytcích bývalého vulkánu formovat nový (Anak Krakatau), který již dosahuje do výšky přes 400 metrů nad mořem a každým rokem roste o 5 metrů. Je pravděpodobné, že opět někdy dojde k dalším erupcím tohoto stratovulkánu. Ve 21. století se vyskytly poměrně malé (v létech 2001, 2007 a nedávno v prosinci 2018).
U sopek je známým pravidlem, že čím je období mezi výbuchy delší, tím je i síla výbuchu ničivější.
Výbuch sopky inspiroval českého spisovatele Karla Čapka při psaní utopistického románu k pojmenování třaskaviny ohromné ničivé síly jako krakatit.
Typy sopečných erupcí
Chování sopky závisí na složení a struktuře zemské kůry v jejím okolí a na stupni tuhosti lávy. Erupcí rozeznáváme několik typů, pojmenovaných podle jejich charakterů. Láva vytékající z kráteru modeluje tvar sopky, každý typ erupce vytváří jiný tvar budoucího reliéfu sopky.
Pliniovský typ je velmi prudký, výbušný, zničující a je způsoben výbuchem plynů, které se nahromadily pod uzavřeným kráterem. Exploze vytvoří kráterový komín, jímž jsou rozžhavený popel, lapily a sopečné pumy vystřelovány vysoko do vzduchu. Takto vybuchl např. Vesuv roku 79 n. l. a zničil Pompeje, Herculaneum a Stabii poblíž dnešní Neapole. Obětí výbuchu byl i římský přírodovědec Plinius starší a právě po něm dostal tento typ výbuchu jméno. Poslední výbuch Vesuvu byl v roce 1944 a jeho současná výška dosahuje 1279 m n. m.
Peléistický typ je ještě ničivější než předchozí. Je pojmenován podle sopky Mont Pelée (1397 m n. m.) nacházející se na karibském Martiniku. Když tato sopka v květnu roku 1902 vybuchla, po počátečním pomalém vytlačení kráterové „zátky“ byl vysoko do atmosféry vymrštěn pliniovský sloup popela a kusů žhavé lávy. Zároveň se dolů po úbočí hory valila smrtící lavina žhavých plynů a popela, která zabila až na jednoho člověka (vězně, který byl kupodivu svými pevnými zdmi žaláře ochráněn) všech 30 000 obyvatel hlavního města Saint-Pierre. Únik z bezprostřední blízkosti od sopky je vzhledem k rychlosti valících se plynů nemožný. Při výbuchu vytéká velmi tuhá láva a jí doprovázejí mračna žhavého sopečného popela valícího se po svahu sopky dolů. Vše je sežehnuto přes 1500 stupňů Celsia horkými plyny během několika vteřin. Tento typ erupce byl právě na výše uvedené Krakatoe dne 27. 8. 1883. Rozdíl byl jen v tom, že zátka na vrcholu nebyla vytlačena, takže došlo k mohutné explozi celého ostrova.
Strombolský typ (stratovulkán) nemívá na rozdíl od předchozích dvou katastrofální následky. Název mu byl dán podle sopky Stromboli (926 m n. m.) z italských Liparských ostrovů. Zde se jedná o skoro pravidelný „ohňostroj“, kdy je žhavá láva vymršťována vzhůru, ale padá obvykle zpět do kráteru a tak vzniklé škody jsou minimální. Právě pro svojí „bezpečnost“ bývá Stromboli hojně navštěvováno turisty i vědci, kteří zejména v noci pozorují úžasné přírodní divadlo z bezpečné vzdálenosti. K tomuto typu lze zařadit i nejvyšší evropskou sicilskou sopku Etna (3323 m n. m.). Ta soptí téměř stále a tak nebezpečí náhlé katastrofy není vysoké, dochází občas jen k lokálním škodám na jejích svazích a v bezprostředním okolí.
Typickým stratovulkánem je japonská Mt. Fuji (3376 m n. m.) Ta soptila naposledy v roce 1770 a zajímavostí přitom bylo, že nesoptila přímo vrcholem jak bývá obvyklé, ale parazitickým kráterem na boku sopky.
Havajský typ (štítové sopky) je charakteristický pomalým vytékáním velmi řídké bazaltové lávy ze širokého nízkého kráteru. Tento typ je z hlediska erupcí nejklidnější. Typickými představitelkami tohoto typu jsou Mauna Kea (4205 m n. m.), Mauna Loa (4169 m n. m. Od dna oceánu má celkovou výšku 11 000 metrů a je tak vlastně nejvyšší sopkou planety Země, její obvod je 119 kilometrů). Stále aktivní je Kilaleua (1247 m n. m.) na ostrově Big Island (Hawaii).
Havajské sopky vznikají nad horkou skvrnou v zemském plášti, kde dochází k tavení magmatu, které stoupá skrze oceánskou zemskou kůru až na dno oceánu, ale zároveň se oceánská deska posouvá a tak vzniká řada vulkanických ostrovů. Výlevy lávy rychle chladnoucí pod vodní hladinou nazýváme polštářové lávy.
Na Islandu jsou např. u sopky Krafla (818 m n. m.) zajímavé liniové erupce. Magma se dostává k povrchu po hlubokých puklinách a láva vytváří dlouhé lávové příkopy – tabulové sopky.
Sopečnou činnost doprovázejí další procesy jako je např. výron sopečných plynů. Podle teploty tyto výrony rozdělujeme na: mofety s teplotou 20-30 stupňů Celsia, solfatary s teplotou 100-200 stupňů Celsia, fumaroly s teplotou plynů 200-800 stupňů Celsia.