Bitva u Grunwaldu
16. 7. 2010
Na severu dnešního Polska se odehrála dne 15. července 1410 bitva, v níž polsko-litevská unie porazila křižáky mocného Řádu německých rytířů. V bitvě u Grunwaldu byli zapojeni také čeští vojevůdci. Jan Sokol z Lamberka a Jan Žižka z Trocnova. Ten zde, podle některých historiků, mohl přijít o oko. Vzhledem k tomu, že se vojsko řádu německých rytířů šikovalo u vesničky Grunwald, koaliční polsko-litevská vojska u Tannenbergu, používají se pro tuto bitvu v jednotlivých zemích různé názvy. V Německu se bitva později nazývala bitvou u Tannenbergu, Poláci a Češi o ní mluvili jako o bitvě u Grunwaldu a Litevci jako o bitvě u Žalgirisu.
Veliteli vítězné polsko-litevské koalice byli polský král Vladislav II. Jagellonský a litevský velkokníže Vytautas. Řádové rytíře v bitvě vedl jejich velmistr Ulrich von Jungingen.
Jednalo se o rozhodující bitvu polsko-litevsko-teutonské války (1409–1411) a jednu z největších bitev v dějinách středověké Evropy. Krvavá řež začala kolem deváté hodiny ranní a válečnické štěstí se střídavě přiklánělo na jednu i druhou stranu. Zlomovým okamžikem byla smrt velmistra Ulricha von Jungingena, po níž začali bojovníci Řádu německých rytířů ustupovat. Jejich řady pak těžce decimovali mohutně povzbuzení Poláci a Litevci, kteří prchající křižáky pronásledovali až do setmění. Po deseti hodinách boje muže proti muži zůstalo na zemi více jak sedmnáct tisíc padlých.
Bitva u Grunwaldu změnila politickou mapu Evropy, zejména té střední a východní. Polsko se definitivně stalo samostatným a suverénním státem a nějakou dobu dokonce aspirovalo na velmocenskou politiku. Spolu s Litvou se vymanilo z vlivu Řádu německých rytířů. Z šedesáti představených řádu jich padesát v této bitvě padlo. Zbývající přeživší členové řádu se stáhli na nedaleký řádový hrad Malbork. Jan Sokol z Lamberka se nabídl, že domluví vydání hradu zradou českých žoldnéřů bojujících na straně řádu. Vladislav II. Jagellonský tuto možnost odmítl. Nezdála se mu příliš čestná a tak se o vydání Malborku s řádem dohadoval další dvě desetiletí, protože dobýt jej útokem nebylo téměř nemožné. Řád německých rytířů dostal zdrcující ránu, ze které se už nikdy nevzpamatoval a na mapě evropských dějin již od té doby nikdy nehrál významnou roli.
Bitva u Grunwaldu byla rozhodující bitvou „Velké války“ a znamenala, že iniciativa ve střetech mezi řádem a polským královstvím přešla definitivně na polskou stranu. Následný Toruňský mír nesplnil polská očekávání a tak bylo jasné, že v budoucnu bude muset dojít k dalším střetům. Díky této toruňské dohodě získala Litva Žmuď, ale pouze dočasně po dobu Vytautova a Vladislavova života. Polsku pak připadlo území Dobrzynska, ale muselo vyklidit všechny obsazené řádové hrady. Řád byl ustanovením prvního Toruňského míru přinucen zaplatit vítězům vysoké reparace. Jednalo se o částku 100 000 hřiven pražských grošů.
Bitva měla také dopad na české dějiny, i když si to dnes ani neuvědomujeme. Především: o dalších deset let později Řád se svým systémem týlového zabezpečení a „vojenskou silou“ se nemohl zúčastnit křížové výpravy proti českým zemím. Protihusitským vojskům se tak postavily méně kvalitní křižácké sbory a ačkoliv Zikmund měl sestaveno mohutné vojsko, nedaly se tyto sbory s vojskem pod velením Řádu rovnat.
Řád ztratil nejenom část svého území a své nejvýznamnější představitele, ale utrpěl také obrovskou finanční újmu. Velmistr Ulrich von Jungingen například uzavřel na konci roku1409 v Košicích spojenectví s uherským králem Zikmundem. Ten si za něj samozřejmě nechal řádně zaplatit. Rozhodně však nepodpořil řád tak, jak si řádoví rytíři na základě těchto úmluv o spojenectví představovali. Poslal sice Stibora do jižního Polska, kde následně obsadil Starou Sandoměř, ale Stiborova armáda byla postupně z Polska vytlačena.
Z důvodů zadlužení u českého krále Václava IV. došlo z jeho strany roku 1411 k omezení církevního vlivu předních řádových panství v Českém království. Zemský komtur (vysoký hodnostář rytířského řeholního řádu), Oldřich z Ústí sice proti tomuto kroku oficiálně protestoval, ale nakonec se řád musel podřídit. Ostatně nic jiného se ani nedalo dělat, protože v té době měl na území Českého království zhruba 115 bratří a na pomoc z Prus samozřejmě nebyla žádná naděje. Navíc po prohrané válce nebylo na splacení dluhu ani pomyšlení a tak si ho král Václav IV. vybral tím způsobem, že zabavil řádové komendy (kláštery rytířského řádu) na českém území včetně opevněného sídla zemského komtura v Chomutově (komenda v Praze zůstala ušetřena).
Bitva u Grunwaldu také zachránila české země od příchodu křižáků, kteří by mohli naprosto změnit následný sled revolučních událostí. Nejen to. V této bitvě se Zikmundovi zkomplikovalo dosažení české koruny a také definitivní přijetí koruny říšské. Tu si sice nechal odhlasovat podvodem, ale dělil se o ni s Joštem i Václavem IV., navíc Václavův i Joštův vliv byl nepopiratelný a bez opory v řádu musel Zikmund podstoupit české tažení, v němž utratil obrovské jmění, aby korunu získal na poslední rok svého života.
Na druhou stranu ani polská strana nechtěla a nemohla výrazněji zasáhnout za husitských bouří do bojů v českém království. Polský král Vladislav se snažil využívat českou kartu k diplomatickému nátlaku na císaře Zikmunda a papežskou kurii v pokračujícím konfliktu s řádem. Z pochopitelných důvodů odmítl nabídku kališnických pánů a měst na českou korunu, ale souhlasil s tím, aby husitská delegace o ní jednala s jeho bratrancem Vytautem. Roku 1423 dokonce polský král slíbil účast na další křížové výpravě proti kacířským Čechům, ale slib nikdy nedodržel. Husitské bouře zaměstnávaly císaře Zikmunda a jeho spojence, takže nemohl účinně pomoci řádu, což samozřejmě vyhovovalo polským plánům.
Grunwaldská bitva také znamenala neocenitelné zkušenosti pro některé z českých žoldnéřů, které pak mohli zužitkovat při nadcházejících husitských bouřích. Předpokládá se, že právě zde se Jan Žižka poprvé detailně seznámil při dobývání řádového tábora s provizorní vozovou hradbou ze spížních vozů, jejíž použití pak sám zdokonalil. Podobně se zde mohl setkat i s palcátem. Tyto bojové prostředky byly do té doby používány právě v polském a ruském prostředí..
Řád již někdejší slávy nikdy nedosáhl. V roce 1525 tehdejší velmistr Albrecht Braniborský přestoupil k protestantům, řádový majetek v Pobaltí zesvětštil (omezil církevní vliv) a na jeho území založil světské vévodství, budoucí Prusko.
Kult grunwaldské bitvy je v Polsku dodnes živý jako připomínka moci středověkého polského státu. Poblíž památníku bitvy se po 600 letech dne 17. 7. 2010 konala rekonstrukce bitvy.
