Halič (polsky Galicja; ukrajinsky Галичина/Halyčyna, německy Galizien) je historická oblast, po roce 1945 rozdělená mezi jihovýchodní Polsko a západní Ukrajinu. Ve 14.-18. století byla součástí Polského království, do roku 1918 pak byla jednou ze zemí Habsburské monarchie – rozloha na počátku 20. století byla asi – údaje se mírně v pramenech liší o desítky km2 – 78 502 km2, tedy 1/8 Rakousko-Uherské monarchie). Název pochází od stejnojmenného města (dnes Halyč na Ukrajině), které bylo ve 12.-13. století sídlem haličského, resp. Haličsko-volyňského knížectví.
Halič zaujímá severní podhůří Karpat od horní Visly na západě až po horní Prut na východě. Řeka San dělí Halič na západní část s městem Krakov, kterou obývají Poláci a východní část s městem Lvov, kterou obývají Ukrajinci. Původně však k němu až do prvního dělení Polska Krakov s okolím nepatřil (tvořil součást historického Malopolska), a západní hranice této „původní“ Haliče procházela tokem polské řeky Wisłok.
Území Haliče bylo od konce 5. století osídlováno Slovany. V 10. století se západní Halič stala součástí polského knížectví a východní část připadla Kyjevské Rusi. Po rozpadu jednotného kyjevského státu v polovině 12. století se haličské knížectví osamostatnilo pod vládou místní větve rurikovské dynastie. Na přelomu 12. a 13. století se Halič dostala do centra zájmů uherských Arpádovců, kteří se zde neúspěšně snažili zřídit svoji sekundogenituru. Uherský král Ondřej II. (1205-1235) sem podnikl sedmnáct válečných tažení.
Roku 1199 došlo ke spojení Haliče a volyňského knížectví pod vládou knížete Romana Mstislaviče (1199-1205). Obě knížectví byla v živém kontaktu se svými západními sousedy Polskem, Uhrami a Litvou. Jejich územím procházely významné obchodní stezky vedoucí ze střední Evropy na východ a především sem byly pod tlakem kočovných Polovců přesunuty cesty spojující skandinávský sever s byzantským jihem. O významném postavení knížete svědčí skutečnost, že roku 1203 získal také Kyjev a že se ho papež Inocenc III. pokusil, ale marně, přesvědčit, aby konvertoval ke katolické víře.
Po Romanově smrti prodělalo knížectví hlubokou vnitropolitickou krizi, které zneužili k prosazování svých zájmů uherští králové a polská knížata. Roku 1238 se Romanovu synovi Daniilovi (1238-1264) podařilo vleklou krizi ukončit. Přestože knížectví postihl vzápětí na to ničivý tatarský vpád, byly jeho následky překonány a země se začala úspěšně rozvíjet jak po stránce hospodářské, tak i politické. Po roce 1246 se Daniil dokonce pokusil získat pro svého syna Romana ve spolupráci s Bélou IV. babenberské dědictví. Současně se snažil zformovat koalici proti Tatarům, do které chtěl zapojit západní panovníky, a byl proto ochoten přistoupit na církevní unii. V tomto smyslu jednal s papežem Inocencem IV., na kterém požadoval vyhlášení křížové výpravy. Papež sice nechal Daniila roku 1254 korunovat haličským králem, ale slíbená vojenská pomoc se jaksi nedostavila. Kníže proto přerušil své styky s Římem a podřídil se chánovi. Tatarská nadvláda nebyla na haličsko-volyňském území tak intenzívní, proto sem přicházelo mnoho uprchlíků z více postižených oblastí a to napomáhalo dalšímu rozvoji této oblasti.
Roku 1387 připadla Halič polskému království. Po prvním dělení Polska se v letech 1772-1918 stala Halič (rozšířená o velkou část historického Malopolska) rakouskou korunní zemí pod oficiálním názvem Haličsko-Vladiměřské království.
Bitva o Halič byla ofenzíva ruské armády, která proběhla za první světové války ve dnech 26. srpna až 11. září 1914 v Haliči.
Když vypukla 1. světová válka, spojenci Ruska, Anglie a Francie, neočekávali, že ruská armáda bude tak brzy zmobilizovaná a zahájí svojí bojovou činnost. Carská armáda však vyrazila do pole i přesto, že neměla plné stavy a že jí scházela bojová technika. V srpnu 1914 došlo na severní straně fronty ve Východním Prusku k bitvě u Tannenbergu, kde byla ruská armáda poražena a poté vyhnána z Východního Pruska. Na jižní straně fronty, kde stáli Rusové proti rakousko-uherským jednotkám, se pro ně situace také nevyvíjela růžově. Ve dnech 23.-25. srpna proběhla bitva u Krašniku, po které se ruská armáda musela stáhnout.
Dne 26. srpna 1914 došlo k prvním bojovým střetům, z nich nejvýznamnější byla bitva o Komárow či bitva o Tomaszów, kde bylo zajato 20 tisíc ruských vojáků. Následovaly další boje a na přelomu srpna a září došlo k obratu. Ve dnech 2.-11. září se uskutečnila bitva u Rawa, zvaná též jako bitva o Lvov. V ní ruské jednotky porazily rakousko-uherská vojska a zajaly 350 tisíc jejich vojáků, zčásti se jednalo o vojáky ze slovanských zemí, kteří se vzdali dobrovolně. Českoslovenští zajatci se pak přihlásili do legií.
V bitvě o Halič utrpěla rakousko-uherská vojska velké ztráty, asi 500 tisíc obětí. Ruská vojska zahájila postup do Karpat a odřízla pevnost Przemyśl, která byla obléhána až do března roku 1915. Všeobecná ofenzíva ruských vojsk pokračovala i na střední části fronty. Do konce měsíce října se odehrávaly boje na Visle, kde ruská vojska porazila německou armádu, a vnikla do Slezska. Ruské jednotky se nacházely severovýchodně od českého území, což vyvolalo v českých zemích nadšení. V listopadu však byly další boje zastaveny a později se ukázalo, že se jednalo o nejzazší postup ruské armády v průběhu 1. světové války vůbec. A bylo po radosti.
V roce 1918 po skončení 1. světové války se Halič stala (v rozsahu rakouské korunní země) opět součástí obnoveného Polska, ale v roce 1939 byla znovu rozdělena, tentokrát mezi Německo a Sovětský svaz.
Po druhé světové válce bylo s malými změnami obnoveno rozdělení z roku 1939. Do roku 1947 byla pak provedena vzájemná výměna polských a ukrajinských obyvatel Haliče.
Bitva o Halič byl moment, ze kterého se Rakousko-Uhersko už nikdy neprobralo:
Hned na začátku 1. světové války se ukázalo, že v tomhle konfliktu se kdykoli může stát cokoli. Armády se mohou objevovat odnikud, bitvy se mohou ve svém průběhu dramaticky zvrátit a favorité budou prohrávat. A všechno se to ukázalo v bitvě o Halič.
V prvních týdnech Velké války se pořád ještě v Habsburské monarchii tak nějak věřilo, že tohle bude rychlá záležitost, která se co nevidět přežene a mocnářství z ní vyjde nějakým způsobem silnější nebo v nejhorším mírně oslabené. „Umlátíme je čepicemi a do švestek jsme doma,” hlásaly letáky na návsích. Jak ale víme, byl to ohromný omyl. A přestože už před začátkem války někteří osvícenější lidé v zemi věděli, že tohle je kolosální průšvih, který změní chod dějin, jedním takovým člověkem byl třeba jistý profesor Garrigue Masaryk, jiní si to pořádně uvědomili až koncem září 1914. Co že se stalo během září 1914?
Přestože se až do své smrti královna Viktorie všemožně snažila, aby byly všechny významné panovnické rody v Evropě příbuzensky propojeny a nedošlo tedy k masivnímu konfliktu… její plán selhal. Ukázalo se, že monarchové nemají nejmenší problém obětovat tisíce lidí na frontě při válce se svým bratránkem nebo sestřenkou. Válka v podstatě začala tím, že jeden podvyživený mladík vysypal v Sarajevu několik kulek do arcivévody a jeho ženy, a pak se všechny země na základě smluv, úmluv, vyhrožování, příprav, diplomatických přešlapů a geopolitických fuckupů společně zatáhly do největšího konfliktu v dějinách lidstva.
Rakousko-Uhersko bylo ve hře od začátku, protože ten arcivévoda patřil jim. Plán byl táhnout do Srbska, vymlátit všechny Balkánce, kteří mají tu drzost oponovat, a to všechno udělat dřív, než se Rusko vzpamatuje, protože mezi Bělehradem a Moskvou panují odvěké přátelské vztahy. Ale Rusové se tenkrát rozhodli, že kdo si balí do války těžkou techniku nebo se nedejbože potřebuje připravovat, tak je srab. Takže prostě popadli první vidle, co měli po ruce a vyrazili na frontu. Znamenalo to dvě věci. Zaprvé, Rusové byli všude mnohem rychleji než se počítalo, ale zadruhé, dali se celkem snadno odrazit, jak to ukázala narychlo splácaná německá defenziva Východního Pruska. Tam u Tannenbergu dostali Rusáci strašný „klepec“ a rakousko-uherská armáda si řekla, že to udělá podobně. Vrchní velitel habsburských ozbrojených sil Franz Conrad von Hötzendorf vyrazil na sever s tím, že rychle vyklepne ty ruské armády, které se stahovaly k mocnářství a společně s Německem tam uzavřou východní frontu dřív než se pořádně otevře. Hötzendorf po Haliči otevře téměř třísetkilometrovou frontu skládající se ze čtyř hlavních úseků. A každý měl být pro průběh bitvy extrémně důležitý.
A tak nastala řež! Bitva o Halič nebyla střet, který by se rozhodl za odpoledne, byl to souhrn několika velice významných konfliktů, které pak vyústily v osud regionu. Střet netrval hodiny ani dny, ale trval několik týdnů. Na severním konci fronty se nejdříve odehrála bitva u Krašniku, kde 1. rakousko-uherská armáda rozdrtila 4. ruskou armádu a rakouský velitel Viktor Dankl byl schopen zajmout šest tisíc válečných zajatců. Podobná situaci se stala i u Komarowa, kde Rakušané zatlačili k ústupu 5. ruskou armádu. Celou severní polovinu bojové linie najednou ovládali Rakušani a vítězství bylo téměř na dosah. Jenomže na jižním konci linie se odehrála bitva na Hnylé Lipě (to je ukrajinsko polská řeka). Habsburské síly tam byly v silné převaze až do chvíle, kdy von Hötzendorfovi došlo, že ho generál Ivanovov nechává obkličovat dvěma armádami, přičemž jednu z nich vede Alexandr Brusilov, legendární jezdecký velitel. V tu chvíli už s tím Franz Conrad nemohl nic dělat a tak si zavolal si posily ze severu, protože tam bylo přece dávno vyhráno, že? Byl to velký omyl. Rusové byli na severním konci fronty sice na ústupu, ale rozhodně nebyli poraženi. Měli čas se převybavit, doplnit řady a v rámci několika hodin se pustili do pronásledování stahujících se rakouských sil, což znamenalo, že když Dankl konečně dorazil von Hötzendorfovi na pomoc, měl v zádech celou armádu Rusů. A Habsburkové dostali tenkrát v Haliči strašný výprask.
Nepomohlo ani to, že velká část severních armád Rakouska-Uherska pocházela ze slovanských zemí, bylo tam spousta Čechů například, kteří více než ochotně přecházeli na druhou stranu (z těch se pak stal základ pro Československou legii na Rusi).
Čísla z bojů byla strašidelná. Rakousko-Uhersko tam nechalo bezmála půl milionu lidí a Rusové zhruba čtvrt milionu! Rusku to umožnilo dojít až do Karpat, kde se pak několik měsíců zdržovali s obléháním pevností. Pro Habsburky to ale znamenal absolutní rozpad východní fronty a šílenou paniku, stejně jako pro ostatní Centrální mocnosti. U Haliče si spousta lidí tenkrát uvědomila, že tohle nemusí pro monarchii dopadnout dobře. A nedopadlo. Byl to její konec!
